Léto lepších zítřků

-13-

"Wow." Řeknu se zatajeným dechem.Přede mnou a Petrem se otevírá nádherný háj, nad hlavami nám svítí hvězdy a někde v dáli šumí potok. Netušila jsem že něco takového v lese existuje. Je to nádherný.

"Támhle vzadu mám schovaný deky a karimatku." Ukáže na místo, ke kterému se hned rozejde. Následuji ho, přece jenom ví, kde je a kam jde. I když po půl hodině bloudění to není tak jisté.

Petr po pár metrech odvazuje od stromu věci, které jsou k němu přivázané. Měl pravdu. Jsou tu karimatky, spacáky, polštáře, zkrátka všechno, co člověk potřebuje na pozorování. Nejsem tu sama, která to miluje.

"To si takhle vybavený?" Divím se.

"Jo jsem. Chodím sem už od základky. Miluju to tady." Podává mi karimatku se spacákem a polštářem. Ty si s radostí beru a začínám si připravovat místo, kam si lehnu. Tráva je vlká od rosy, díky bohu, že je ta karimatka jedna z těch silnějších.

"Od základky?" To ho sem rodiče nechali chodit samotného? Moji rodiče by zešíleli, kdybych byla sama někde v lese, natož pres noc.

Spacák v obalu pokládám na trávu, abych karimatku mohla rozložit. Petr dělá stejně, s tím rozdílem, že je jako mýval. Trvá mu to trochu déle, než mě. Nakonec se mu to ale povede a začne otevírat obal na spacák.

"Co se tak divíš? Zrovna ty? Člověk potřebuje někdy být sám, obzvlášť já. A tady se přemýšlí úplně nejlíp." Třepe se spacákem, snažící se ho z obalu dostat ven. Může pro jednou nevypadat tak komicky?

"Nebojíš se tu?" Rozhlížím se mračící. Bojím se tmy, člověk nikdy neví, co v ní může být.

"Čeho? Jelenů a srnek?" Usměje se, rozhlížející se taky. Vypadá spokojeně. Vypadá asi tak spokojeně, jako Franta, když jsem mu řekla ano na rande. Ten kluk se mi stále motá v myšlenkách, ale jenom z jednoho prostého důvodu. Jak mu mám říct, že se mi líbí jeho kamarád?

"Nevím tý samoty a temnoty. Je to tu takový zvláštní." Zatřesu se. Není mi zima, jenom se trochu bojím.

"Je to tu nádherný. Právě proto, že si tu sám a v temnu, jenom pod svitem hvězd." Zhluboka se nadechuje, rozevírajíce spacák. Já už si do něj lehám, abych mohla spokojeně pozorvat hvězdy, které jsou s měsícem tak nádherně vidět.

"Si blázen. Já bych se tu asi zbláznila." Přiznávám.

"Proč by si bláznila? Víš jak je temnota nádherná?" Tak na tohle budeme mít asi rozdílný názor.

"Nádherná?" Vypísknu trochu víc nahlas.

"Nádherná. Má něco do sebe. Netušíš, co je kolem tebe a všechno vidíš černobíle, bez barev. Něco na tom temným a chladným místě je. Temnota je možná děsivá, zároveň je ale krásná. To ticho, ta samota. Všechno je takový čistý, bez hovadin okolo. Proto to miluju." Vysvětluje. Už ho začínám chápat, stále si ale stojím zatím, že je temnota a noc děsivá.

A pak následuje ticho. Ležíme a koukáme na hvězdy. Oba přemýšlíme o tom svém, jako v tom sklepě, až na to, že tady je to hezčí. Nepotřebujeme mluvit. Mám pocit, jakoby si naše duše povídali, jen beze slov. Stačí nám přítomnost toho druhého.

"Víš Aneta mi vždycky říkala, že si jak z jiný planety. Že si idiot a blbec. Čekala jsem, že takový budeš, ale nakonec si docela fajn." Začnu další konverzaci po chvíli, když už mám ticha dost. Nejsem si totiž jistá, jestli neusnul.

"Tak to jsem rád. Na lidi dělám spíš špatný dojem než ten dobrý."

"Dobře, uznávám, že vtrhnout mi do koupelny a křičet na cely barák, jak kdybych ti pozabíjela rodinu, bylo zvlášní, ale aspoň jsem tě nepřehlédla." Pousměji se při vtppomínce na včerejšek, nebo předevčerejšek, vzhledem k tomu, že už bude po půlnoci. Byl komický.