Léto lepších zítřků

-8-

"Aneto, Petře, nejste tady?" Probere mě hlas ze spaní. Jsem zmatená, jelikož netuším jestli je ráno, nebo půlnoc. Nejsou tu okna, které by mi prozradili, co je za denní dobu.

"Jo jsme." Probere se dřív Petr. Otevřu oči a vidím Anetu, která jde s vyděšeným výrazem dolů. Měří si mě a Petra pohledem, ale dochází jí, že jsme oba oblečení. Jak kdybych se tu na něj nebo on na mě měl vrhnout.

"Co tu děláte, hledali jsme vás úplně všude. Já jsem myslela, že se vám něco stalo a kluci mě děsili, že si to někdy rozdáváte." Žene se k nám, konkrétně teda ke mně. Vidím Petra, jak se vedle mě sbírá ze země.

"To bychom na mě byli pryč nějak dlouoho nemyslíš?" Dělá si sám ze sebe srandu Petr.

"Kolik je?" Ptám se já.

"Devět ráno." Podívá se na hodinky, které jsme tu neměli.

"My tu byli celou noc? To jste nás jako nehledali?" Petr zní dotčeně. To mě pobaví. Jako jsem rozlámaná, nebudu hlát. Aspoň jsem se ale prospala. Včera jsme sem přišli někdy v deset večer, což už na mě bylo pozdě. Neumím si představit, že bych s nimi celou noc žila, jako to mají ve zvyku. Na druhou stranu bych si ráda ušetřila ten záchvat.

"Ehm, ne. Nebo tebe jsem neřešila a o Lucku jsem se přestala bát v moment, kdy to natřela Davidovi. Myslela jsem, že byla někde venku." Kouká na mě omluvně. Chápu jí. Byla s Calinem a ten je důležitější. Navíc jsem díky tomu víc poznala Petra. Nemám ji to za zlé,i když jsem si sem mohla vzít aspoň léky.

"To je výborný, málem jsme tu umřeli a vy nás ani nehledáte. Styďte se." Kroutí hlavou, ale už si z toho všeho dělá srandu. Já se zvedám z karimatky se zývnutím. Karimatku balím, abych ji mohla dát tak, odkud jsem ji včera večer vzala.

"Nedělej z toho drama. Chybíš na jedný party a můžeš se z toho zbláznit. Aspoň si se vyspal." Vyplázne na něj jazyk. Vidím, že Petr protočí oči, ale dál už se nehádá a odchází ven. Já ho společně s Anetou následuju ven, kde jsou ještě stále všichni.

"Co jste proboha tam dělali ?" Slyším Calinův hlas, což mě donutí se ošít. Nedokážu být v jeho okolí. Absolutně mě irituje jeho přítomnost.

"Naplavenina z Prahy už nám tu klátí kluky." Nezapomene se ozvat David, kterého se rozhodnu znovu uzemnit.

"Calina si pamatuju, kdo že si ty?" Kromě Petra a těch dvou, tu už nikoho jiného neznám a to že je tu spousta lidí, převážně teda kluků.

Jakmile ostatním dojde, že jsem se Davida pokusila sundat, začnou se smát a tleskat. To o co jsem se snažila se mi povedlo. David je naštvaný a ponížený.

"Ono je dobře, že si byla zavřená dole." Odchází s jedovatou poznámkou pryč. Calin odchází za ním a mně jakoby spadl kámen ze srdce.

"Anet, nevíš, jestli tu není něco k jídlu? Jsem hladová jak vlk."

"František dělá lívance, určitě ti dá." Kývne hlavou. Den bez snídaně nejsem schopná začít ráno fungovat. Takže jestli tu bude nějaká dobrá duše, která mi udělá snídani, budu jí moc a moc vděčná.

Aneta mě vede do kuchyně, kde stojí kluk se zástěrou. V Brně, nejenom že kluci umí poslouchat, umí ale taky vařit. Přijdu si, jako bych se ocitla v jiné dimenzi.

"Franto, myslíš, že by si mohl dát Lucce trochu, když děláš ty lívance?" Poprosí ho za mě, za což jsem vděčná.

"Určitě." Otočí se k nám s zářivým úsměvem. Může mi někdo říct, proč je tu každý kluk tak neskutečně hezký. Tímhle tempem se mi odsud na konci lét nebude chtít. "Jinak já jsem František." Rozejde se ke mně kluk se světlými vlasy. Když si odmyslím některé věci, je podobný Petrovi v některých rysech.