Léto lepších zítřků

-3-

„Příští stanice, Brno – Hlavní nádraží." Zahlásí ženský hlas ve vlaku. Netuším, jak dlouho vlak pojede, než zastaví a tak se radši balím hned. Beru kufr společně s kabelkou, což není tak jednoduché. Kupé je malé, v uličce ale taky není velký prostor. Navíc už je tam spousta nedočkavých lidí.

Moje nervozita zase stoupá. Co když si nebudeme rozumět? Co když její rodiče se mnou budou mít problém? Jak se tam zvládnu seznamovat, když si radši sednu k plátnu místo toho, abych někam šla.

Už jsem ale v Brně, nemůžu couvnout. Aneta na mě čeká s její mámou, takže tomu musím dát aspoň šanci. Vlak pomalu zastavuje a lidé začínají vystupovat. Jakmile jsem venku z vlaku, rozhlížím se. Zprvu Anetu ani její mámu nevidím, pak si jich ale všimnu. Hledají mě stejně, jako já hledám je. Aneta si mě nakonec všimne, změří mě pohledem a okamžitě se ke mně rozběhne. Nejdřív jsem zaskočená, pak se ale taky usměju a připravím se na její objetí. Aneta mi skočí kolem krku, div mě neudusí, což mě rozesměje. Ta holka je ještě šílenější než jsem si myslela, že je.

"Konečně si tady, ani nevíš su ráda, že si konečně přijela." Objímá mě ještě stále pevně, jak kdyby mě chtěla zabít. Možná jsem ještě ve vlaku pochybovala o svém rozhodnutí, teď jsem ale nadšená, že jsem to udělala.

"Ani nevíš, jak jsem nadšená, že jsem tady já." Pohladím ji po zádech. Ona mě ještě chvíli mačká, pak se ale odtáhne.

"Tohle je Lucia, mami. Lucio, tohle je Pavla Adámková, moje mamča." Představí mě Aneta neskutečně milé pani, jež je její máma. Má blonďaté vlasy, což má Aneta po ní a ještě hezčí úsměv. Té podám ruku, ale ona mě obejme. To mě překvapí, nebudu lhát.

"Nejsme na obchodním jednání, snad ti to nevadí." Zasměje se. Na to nedokážu odpovědět jinak, než zakroucením hlavy. Je tak moc milá, stejně jako Aneta, že si to snad ani nezasloužím. Už teď je mám ráda.

"Ne, že budete nejlepší kamarádky a mě necháte být třetí kolo u vozu. Nezapomínej mami, že je tu kvůli mně." Vloží se do toho žárlivá Aneta. Pavla mě radši pustí, ale nezapomene ji dát mírný pohlavek, čemuž se obě zasmějí.

"Tak jaká byla cesta?" Ptá se mě její mamka, jakmile se rozejdeme ven.

"Dlouhá, ale nemůžu si stěžovat." Shrnu cestu. Nejsem moc nadšená, když jedu něčím, co sama neřídím. Mám pocit, jakobych někomu svěřila svůj život a jelikož lidem obecně nevěřím, jsem celou tu dobu vyděšená. Ve výsledku jsem to ale zvládla.

"Já si pamatuju, když jsem naposledy jela tím zasraným vlakem, mělo to asi dvě hodiny spoždění. Už bych tím nejela." Nedivím se jí. My měli spoždění asi půl hodiny, což pro mě jako člověka, který potřbuje být všude na čas, byla forma týrání. Přístě taky pojedu autem.

"Aneto, nemluv jak dlaždič!" Zamračí se její máma, jakmile ji dojde, že mluví sprostě. "To je hrozný, asi začnu s fyzickými tresty." Kroutí hlavou dál.

"Je mi osmnáct, už je pozdě." Vyplázne jazyk. Na to její máma odpoví pohlavkem, který ji dá. Mně začnou cukat koutky, ale zvládnu se nesmát. Ty dvě jsou vážně dvojka.

"Au! Co děláš? To nemůžeš. To je týrání." Hladí si místo na hlavě, zatímco se její máma škodolibě směje. Kéž bych měla takový vztah s mojí mamkou. Vždycky jsem lidem záviděla hezký vztah s rodiči takový, jaký jsem měla s tátou. Ten ale v mých deseti letech odjel zpět do Španělska a je tu na týden do roka.

"Pamatuj si...." Začne Pavla, ale Aneta ji do toho vstoupí.

"Dokud žiju pod tvojí střechou, dodržuju tvoje pravidla." Protočí očima Aneta. My se konečně dostáváme k autu, které je hned u východu a nastupujeme. Já s Anetou si sedáme dozadu a její mamka za volant.