Don't take it personal

Trpká příchuť

Sledování hvězd s Derekem se mi strašně líbilo. Nakonec jsem mu usnul na rameni. Tak jako už mnohokrát předtím. Poté už jsem jen okrajově vnímal, jak mě Derek jemně uchopil do náruče a odnesl do provizorní postele. Ráno jsem se probudil a Dereka jsem nikde nenašel, ovšem snídani jsem měl přichystanou. Popravdě jsem byl rád, že jsem sám. Mohl jsem si alespoň v klidu srovnat myšlenky a nemuset se až tak hlídat s emocemi. Ale i tak jsem zůstával radši ve střehu. Nemohl jsem se ubránit myslet zase na Dereka a jeho paměť. Celé jeho chování mi připadalo zvláštní. Občas udělal krok dopředu a pak zase zpátky. Připadal mi celkově trochu zmatený a ten rozhovor včera v noci pod hvězdami, to jak se mi otevřel, mě jen víc zmátl. Nejraději bych na něj uhodil a řekl mu, ať mi řekne narovinu, co to má znamenat. Toužil jsem se ho zeptat, jestli se mu nevrací paměť, jestli si pamatuje něco víc. Popravdě jsem toužil po tom, aby jeho odpověď byla ano. Tak moc jsem si přál, aby se mu jeho paměť zase vrátila. Už jsem nemohl dál lhát sám sobě. Jeho blízkost a společně strávená noc se mnou zamávaly daleko víc, než jsem čekal. Nemohl jsem dál sám sobě lhát. I když, přece jen jsem pochyboval o tom, že by se všechno zase mohlo vrátit do normálu. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím míň jsem byl přesvědčený o tom, že by se všechno mohlo jako mávnutím kouzelného proutku vrátit do života předtím. Tak či tak byl náš život zasažený celým tímhle případem s Cruzem a Kate a vším, co se za tu dobu odehrálo. Moje myšlenky se začaly strašně rychle měnit a míchat. V jednu chvíli jsem myslel na to, jak dobré by bylo, kdyby se Derekovi vrátila paměť a za moment jsem si vyjmenovával zápory. Už mě z toho začínala bolet hlava a mé tělo se ocitalo v mírné panice. Naštěstí mě z mých myšlenek vytrhl Derekův příchod. Okamžitě jsem zahnal všechny svoje myšlenky, ale moje nálada nebyla nic moc. „Ahoj." Pozdravil mě Derek zvesela, ale jakmile se ke mně přiblížil a koukl na mě, jeho výraz zvážněl. „Stilesi, děje se něco?" Zeptal se ustaraně.

„Ne, nic se neděje." Zalžu. Jsem stále dost mimo ze svých myšlenek.

„Nelži mi, prosím." Řekne mi přísně a hledí mi do očí.

„Tak fajn." Rezignuju, ale pravdu mu říct rozhodně nemůžu, alespoň ne celou. „Mám je obavy."

„Obavy? Z čeho?" Zajímá se Derek.

„Z toho co bude. Co se stane, až tohle všechno skončí." Pokrčím rameny.

„Coby." Usměje se Derek. „Cruze a Kate chytíme a lovci si s nimi už poradí. Ty se vrátíš ke svým dětem, starému životu, práci, smečce a já..." Zasekne se.

„A ty co, Dereku?" Vydechnu v napětí. Proč se zasekl? Pamatuje si snad něco?

„Já? Já si zase půjdu po svým. Jsem vlk samotář, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Jsem omega." Řekne přísně a jeho pohled je tvrdý jako kámen.

„Nemusíš být omega." Šeptnu odhodlaně. To pomyšlení, že bych ho už nikdy neviděl, bylo strašné. Ani jsem o tom, co říkám nepřemýšlel, prostě jsem to řekl.

„Stilesi, já se do vaší smečky nehodím. Nehodím se do žádné. Prostě to tak je." Konstatuje bez emocí. Bylo mi jasné, že nemá smysl se s ním dál o tom dohadovat. Byl rozhodnutý a já celkem zklamaný. Stále jsem doufal, že si přece jen něco vybavuje. Jenže tímhle svým prohlášením, jakoby onu naději ve mně zadupal.

...

Dalších pár dní jsem byl pěkně přešlý. Derek si toho samozřejmě ihned všiml a pokoušel se mě různě zabavit. Cenil jsem si jeho snahy, ale zároveň jsem z jeho chování byl stále více zmatený. Byl na mě hodný a milý, ale přece jen měl občas výkyvy. Pořád jakoby se kontroloval, co dělá a říká. Chvilku mi trvalo, než jsem tomu přisoudil ten správný význam. Nakonec mi došlo, že za jeho zvláštním chováním je asi fakt, že jediné co si pamatuje je, že byl stále sám. Až Kate ho podle jeho současných vzpomínek dokázala přimět opustit jeho osamělý ostrov, který si sám pro sebe vytvořil. Pravda to sice nebyla, ale pro Dereka ano. A právě proto, že ho Kate zradila se bál s kýmkoliv sblížit. Právě teď Derek uklízel nádobí, se kterým jsem mu nesměl pomoct, jelikož jsem byl stále ještě ve stavu zotavování se, jak tvrdil. Listoval jsem tedy knihou a po očku ho stále pozoroval. Najednou mu pípnul jeho mobil. Ihned ho vzal do ruky a veškerou pozornost věnoval obsahu v něm. Najednou se mírně zamračil. Za pár okamžiků přispěchal ke mně a podal mi telefon. „Mám tu pro tebe fotky tvé rodiny a smečky. Chtěl jsi přece, aby je někdo zkontroloval." Koukne na mě a podává mi mobil.