Don't take it personal

Železná ruina

Probudily mě ostré paprsky vycházejícího slunce. Mým očím týraným několika nekonečně dlouhými týdny temnoty sklepení tyto jindy krásné paprsky, způsobovaly až řezavou bolest. Podvědomě jsem sykl nahlas bolestí. „Zase si zvykneš, chce to jen trochu času, než si oči opět přivyknou na světlo." Ozval se hlas vedle mě. Na sucho jsem polkl. Nezmohl jsem se na to, abych ze sebe vydal alespoň hlásku. Byl jsem šíleně vyčerpaný. Už jsem zažil mnoho dní, kdy jsem byl na pokraji sil, ale tohle bylo opravdu extrémní. Neříkám, že úplně to nejhorší, ale v tuhle chvíli se mi to tak zdálo. „Za pár mil dorazíme do jednoho menšího městečka. Tam si nakoupíme zásoby jídla i vody a pár dalších věcí. Navíc si tam Cruz a jeho lidé netroufnou. Je tam jedna vcelku drsná parta lovců." Řekl Derek po chvilce.

„Jak to, že si tam troufneš ty?" Zachraptěl jsem.

„Jsem s nimi za dobře. Kdysi jsem se s nimi musel setkat tváří v tvář a udělali jsme dohodu." Osvětlil mi Derek. „Jen nevím, co by řekli na to, co jsem prováděl za poslední dobu." Dodal provinile.

„Nemohl jsi za to." Vyjekl jsem a na konci věty se zakuckal. Měl jsem už opravdu žízeň.

„Jsi v pořádku?" Položil mi Derek starostlivě ruku na levé stehno. Ten pocit, který mě v tu chvíli zaplavil, ten hřejivý proud zvláštní energie... Nedá se to popsat slovy.

„Jo, jo, jsem. Jen už se potřebuji napít." Řekl jsem a odkašlal si. Očima jsem sjel na jeho ruku na mém stehně.

Derek udělal totéž a okamžitě svou ruku z mé nohy stáhl a položil na volant. Vypadal dost zmateně. Snad jakoby si ani neuvědomil, že to udělal. Jasně, ve většině případů to dělal vždy podvědomě, prostě mu to velel instinkt. Ovšem to bylo ještě předtím, než mu vymazali paměť a rozhodně Derek nebyl tím typem člověka, co se rád dotýká cizích lidí. Teď bylo strašně znatelné, že ho dříve ovlivňovala ta droga, kterou ho celou dobu dopovala Kate. Právě teď se začala projevovat Derekova podstata, kterou nemohl nikdo změnit ani tím, že mu vymaže paměť. Ta podstata, kterou měl díky výchově své matky a té části člověka, kterou nikdo a nic nemůže ovlivnit. Taková ta část člověka, kterou nemůže z jeho podstaty vymazat ani výchova či události v jeho dětství či celém životě. Ta část, která je u některých dobrá a u jiných zlá. Jak jinak si třeba vysvětlit, že spořádaní a pečující rodiče mají trápení s problémovým dítkem. A to jejich trápení není způsobeno čímkoliv z jejich chování, prostě se to tak přihodí, že se povaha dítěte vyvine jinak než povaha rodičů a z kluka ze slušné rodiny a nakonec zločinec, aniž by podle všech informací neměl žádný důvod, jako děti z chudinských čtvrtí a podobně. „Ještě tak deset minut a budeme tam." Řekl Derek, aniž by se na mě podíval. Byl zamračený a z jeho hlasu jsem poznal, že je stále rozhozený z toho, co se před pár okamžiky odehrálo.

...

V onom městečku s příhodným názvem Hunterswood, jsme nejdříve zastavili u čerpací stanice hned na okraji města. První co Derek udělal, když jsme tam zastavili, bylo, že doběhl dovnitř pro vodu a sendvič. Obojí mi podal se slovy, že se musím posilnit a poté do našeho útěkového vozu natankoval plnou nádrž a do dvou kanystrů, co byly v kufru, nabral ještě zásobu paliva. Moc toho nenamluvil, ale na to už jsem byl za ta léta s ním zvyklý. Něco se mu honilo hlavou anebo prostě jen neměl náladu moc mluvit. Jen teď to bylo jiné, než dřív. Teď jsem ho jednoduše nemohl chytit za ruku, abych mu dal na vědomí, že jsem s ním a ať se v myšlenkách zaobírá čímkoliv, není sám. Tu a tam se mu to stávalo. Stačil menší podnět anebo den, který mu připomněl jeho zesnulou rodinu a jeho mysl se začala utápět ve vzpomínkách na ně. I když jsme byli šťastní a měli jeden druhého a pak naše děti, Derek se tomu občas neubránil. Nediví se mu. Muselo to pro něj být tehdy hrozné. Právě proto, jsem ho v takových dnech jen chytil za ruku nebo pohladil po vlasech, aby věděl, že není sám. Ale to jsem teď udělat nemohl. A vlastně jsem ani moc nechtěl. Je to zvláštní, ale je to tak. Ten dotyk předtím, byl sice nádherný, ovšem byla to trpká připomínka toho, co se teď stát nemůže. Nemůžu se k Derekovi přitulit, nemůžu se v jeho bezpečné náruči schoulit a nejspíš i vyplakat z událostí posledních týdnů. Nemůžu to udělat ani proto, že ať vím to, co vím. Ať k němu přes to všechno něco cítím, uvnitř mě je něco malého, co bylo za poslední týdny zlomeno a to cítí strach. Ne strach z toho, co by se dělo, kdyby Derek zjistil pravdu. Ale strach z Dereka samotného. I když všechny mé racionální myšlenky říkají, že je Derek jen obětí Cruze s Kate, něco ve mně to nedokáže tak úplně pochopit. Něco tam ve mně, pořád vnímá Dereka jako někoho, kdo mě mučil. Předtím to nebylo tak patrné. Když jsem kolem sebe měl i další své věznitele a mučitele, byl Derek ten, koho jsem se obával nejmíň. Jenže teď jak jsme osaměli a já se pomalu zotavoval, začal jsem vnímat i další věci. Vnímal jsem nepatrné změny v Derekově chování. Zrovna jako ten jeho zamračený pohled. Teď byl jiný, i když skoro stejný. Jeho pohled, jakoby v sobě měl zlost. Netušil jsem, proti komu je ta zlost namířena, ale ačkoliv jsem už viděl mnoho Derekových zachmuřených pohledů, tento byl jiný. Tento jsem dosud neznal a moje instinkty začaly být v pozoru.