Don't take it personal

Trochu, víc osobnější

Kvůli Derekovým slovům jsem nemohl dlouho do noci usnout. Pořád se mi v hlavě přehrával ten rozhovor a zjištění, že jeho náklonnost ke mně byla jen pouhou léčbou jeho svědomí, mě bolela. Popravdě to bylo každou další minutu bolestivější. I když se mi nakonec nad ránem podařilo usnout, nespal jsem moc dobře. Měl jsem podivné sny a cítil jsem úzkost. Moje rozpoložení se nezlepšilo ani ráno. Navíc jsem byl příšerně unavený. S Derekem jsem nedokázal ani mluvit, jen jsem otráveně bručel. Dělal jsem přesně to, co jsem sám nesnášel u Jasmine. Když na nás byla naše princezna někdy naštvaná, komunikovala s námi pouze otráveným bručením a koulením očima. Patřilo to k věku, byla to puberťačka, která občas nesnášela celý svět a to včetně svých milujících tatínků. Ale abych jí úplně nekřivdil, to bručení se beztak naučila od Dereka. Popravdě jsem se na Dereka nedokázal ani pořádně podívat. Vyspal se se mnou, pak se ke mně choval tak hezky a nakonec přiznal, že ta jeho náklonnost byla jen jeho léčba svědomí. Začínal jsem na něj mít pěkný vztek. Předtím jsem byl naštvaný, rozzuřený a nenáviděl všechny, kteří za tuhle situaci mohli. Kate, Cruze, dokonce jsem se přistihl, že jsem v duchu vyčítal i smečce, že na Dereka nedali pozor. Chápal jsem, že ten sex mezi námi byl pouze pro otevření jeho očí. Původně jsem to tak i bral. Půjde pouze o sex, aby si Derek uvědomil, kým opravdu je. Jenže to jeho chování potom, mi totálně zamotalo hlavu. Samozřejmě jsem věděl, že nemohl ani trochu tušit, jak moc mi tím doopravdy ublíží. Ale stalo se a já cítil vztek. Mohl to přece přejít. Prostě si říct, že udělal chybu a třeba se mi nějak omluvit, ale měl se mnou jednat narovinu. Cítil jsem vztek na něj a vlastně i sám na sebe. Dovolil jsem si uvěřit, že by se to mezi námi zase urovnalo, vrátilo do starých kolejí. Ano, věděl jsem, že ne tak docela, ale prostě ta naděje, že bych ho měl zase po svém boku a on cítil ke mně to samé, co já k němu, byla až moc lákavá. Tak moc lákavá, že mi netrvalo moc dlouho a podlehl jsem jí. „Stilesi!" Vyrušil mě hlasitý výkřik doprovázený bouchnutím do stolu. Zvedl jsem oči a kousek od sebe viděl Derekův trochu naštvaný, trochu ustaraný a trochu zmatený výraz. „Stilesi, co je to s tebou?" Zeptal se mě jemně. Skoro to znělo, jakoby měl o mě starost. Taková hloupost, pomyslel jsem si.

„Nic, nic se mnou není." Zahučel jsem.

„Myslím si, že lžeš." Řekl mi rázně.

„Proč?" Zeptal jsem se ho otráveně.

„Protože tady chodíš jako tělo bez duše, vůbec nevnímáš svět kolem sebe. Je to kvůli tomu, co jsem ti včera řekl?" Zajímal se. Teď mi připadal tak zranitelný. Ty jeho oči, ten strach v nich, že je to kvůli tomu včerejšku. Jen jsem nechápal proč se toho tak bojí. Nechtěl mě ranit, nejspíš.

„Dereku, není to kvůli včerejšku." Zalhal jsem. Taky jsem ho nechtěl ranit a navíc jsem to s ním nechtěl vůbec probírat. Nejradši bych na to zapomněl.

„Tak kvůli čemu?"

„Kvůli všemu Dereku, kvůli celé téhle situaci. Už týdny jsem neviděl svoje děti, otce ani smečku. Už týdny jsem oběť. Už týdny jsem na místě, které jsem vždycky sledoval jen povzdálí. Jsem agent FBI, já jsem ten, co pomáhá obětem. Ten, který se stará o jejich duševní zdraví. Ten, který je ochraňuje, aby se jim nic nestalo. Já..." V tu chvíli se mi zlomil hlas. Všechno, co jsem mu teď řekl, byla pravda. Už týdny jsem se cítil zvláštně. Celá tahle situace byla zvláštní, úplně jiná než všechny, které jsem kdy zažil.

„Nejsi zvyklý být oběť." Šeptl zamyšleně.

„Ne, to nejsem." Vydechl jsem, otočil se a zamířil k provizorní posteli.

„Stilesi!" Vykřikl Derek.

„Co?" Otočil jsem se na něj.

„Nesmíš tomu propadnout. Té temnotě, která se v tobě teď usadila. Možná jsi byl zpočátku oběť, ale teď už je to jen na tobě, jestli jí zůstaneš anebo se z tebe stane bojovník, až přijde ten správný čas."