Don't take it personal

Síla vůle

„... Chtěl bych být v tobě." Šeptl Derek žádostivě. Jeho oči žhnuly touhou, jakou jsem v nich snad nikdy neviděl.

„Tak... tak to udělej." Vydechl jsem. I já jsem v sobě začal pociťovat touhu.

„Jenže to nejde." Řekl Derek, jakoby se právě probral z transu a odtáhl se ode mě.

„Proč to nejde?" Zeptal jsem se. Nebyl jsem překvapivě ani nijak zklamaný. Ovšem byl jsem zmatený. Moc jsem nechápal, co se to vlastně děje.

„Nemůžu to udělat. Nemůžu tě takhle využít. Stilesi, popravdě, vím, že přede mnou umíš některé emoce skrýt. Vím, že jsi nejlepší přítel Scotta McCalla. Takže si nemůžu být jistý, že to tvé svolení nebude jen snaha se mi zavděčit nebo strach z toho, že bych si tě mohl vzít násilím. Stilesi, já... vlastně ani nevím, proč jsem to řekl... To nejspíš ten úplněk. Víš, to co cítím, tu touhu, ten úplněk jen umocňuje a právě teď jsem selhal. Omlouvám se ti." Řekne Derek a provinile se na mě zadívá.

„Dereku, já... Nedělal bych to ze strachu. Spíš kvůli uvolnění." Přiznal jsem. Byla to pravda, když to Derek vyslovil, začala se ve mně probouzet touha, ale moc dobře jsem věděl, že by nešlo o procítěné milování dvou vzájemně se milujících osob. Šlo by spíš o fyzický akt s příjemným uvolněním. O vyčištění si hlavy od všech těch myšlenek a zároveň bych Derekovi pomohl najít sebe samého. „A taky, aby sis byl jistý." Dodal jsem.

„Jistý? Čím bych si měl být jistý?" Zamračil se Derek.

„No tím jestli tě přitahují i muži. Jestli by se ti to líbilo tak jak jsi čekal anebo bys byl zklamaný." Vysvětlit jsem mu svá slova.

„Stilesi, celý večer jsem o tom musel přemýšlet. Myslím, že bych zklamaný nebyl." Řekne sebejistě.

„Dereku, je tu spousta věcí, které tyhle tvoje myšlenky můžou ovlivnit. Dokud to s někým nezkusíš, nebudeš to vědět jistě."

„A co si myslíš, že by mě mohlo ovlivnit?" Podiví se.

„Třeba jen pouhá zvědavost. Taky to v jaké situaci se nacházíme, to že je úplněk a tebou zmítá tvá vlčí podstata, která může mít silný vliv na tvou touhu, libido. Není tu žádná žena, tak jsem se do hledáčku tvé touhy dostal já." Snažím se mu namluvit. Sám ale vím, že i když by tohle mohly pro nějakého vlkodlaka být skutečné důvody, u Dereka nejsou. Vím moc dobře, že jeho touha je oprávněná, není to zvědavost, je to jeho přirozenost.

Derek se jen uchechtl a zakroutil hlavou. Opět se zadíval na noční oblohu a mlčel. „Stilesi, chci tě o něco požádat." Řekne po nějaké chvíli.

„A o co?" Zajímám se.

„Zapomeňme na to, co se teď stalo. Už se k tomu nevracejme, nemluvme o tom." Vysloví s tvrdostí.

„Dobře." Souhlasím. Nemá smysl říkat cokoliv jiného. Každý z nás i ten nejtvrdší má někdy slabou chvilku. Vím, že tahle situace je pro někoho, tak uzavřeného jako je Derek, ponižující. Vyslovil nahlas své nejniternější touhy a to před někým komu vlastně nejspíš asi moc nevěří. V tuhle chvíli mi ani nepřišlo až tak divné, že mi Derek nevěří. I já už jsem se tak nějak začal sžívat s tím, jak to teď je. Pochopil jsem, že to dobro, které v sobě Derek vždy měl, nikdy tak úplně nezmizelo. Ovšem nezmizely ani špatné vzpomínky, zkušenosti. Jediné, co jsem mohl v tuto chvíli udělat, bylo ulehčit mu jeho trápení tím, že budu dělat, že se to nestalo.

„Děkuju." Šeptl a otočil se na mě s děkovným pohledem.

...

Druhý den ráno jsem se vžil do role a předstíral, že se nic nestalo. Popravdě, po tom jak jsem byl poslední dny vyřízený a spoustu času jen prospal, možná bych byl i schopný uvěřit tomu, že náš včerejší rozhovor s Derekem byl jen sen nebo výplod mé fantazie. Tak jsem to vlastně i bral. Prostě jsem sám sobě namluvil, že si vlastně nejsem vůbec jistý tím, že ten rozhovor proběhl. Navíc se mi v noci zdálo o dětech a tak jsem po probuzení musel myslet spíš na ně. Stýskalo se mi a zároveň jsem o ně měl šílený strach. Věřil jsem, ale že jsou v dobrých rukách Dawsona a Scotta a vlastně celé smečky. Věřil jsem, že jako smečka jsme si prošli už mnohým a zvládli jsme to. Věřil jsem, že i tentokrát z toho vyjdeme jako vítězové. Věřil jsem, že Cruze s Kate nakonec porazíme a zneškodníme tím hrozící nebezpečí nejen pro naší smečku, ale i pro ostatní lidi. Jediné v co jsem nevěřil, bylo navrácení Derekových vzpomínek. Přiznám se, že tuhle naději jsem už ztratil nadobro. Nebo jí v sobě jen dost hluboko pohřbil. Vlastně na tom ani nezáleželo. Jediné na čem mi teď záleželo byly moje děti a otec a taky smečka. Stýkalo se mi po všech a tak jsem ani já nebyl v ten den zrovna dobrý společník na konverzaci.