Don't take it personal

Kde je pravda?

„Já"

„Ty?" Podivím se. „To tys tu žil?"

„Ano Stilesi, já tu žil. A na tvoje další otázky jako kdy a proč, ti rovnou řeknu, že už je to dávno a víc tě zajímat nemusí." Řekne přísně. Jen párkrát jsem u něj zažil tenhle přísný tón a ten pohled. Hlavně ten pohled. I v době, kdy ještě moc dobře věděl, kdo jsem a dokonce mě miloval, jsem z toho pohledu měl husí kůži.

„Rozumím, nechceš o tom mluvit." Přikývl jsem. Ale moje zvědavost byla přímo ohromná. Díky bohu už jsem byl vyzrálejší než kdysi na střední, kde bych mu nejspíš se svými otázkami nedal pokoj do té doby než by mě praštil. A věřím tomu, že by mě praštil silně. Derek mě přejel zkoumavým pohledem, a když usoudil, že jsem jeho rozkaz nevyptávat se pochopil, otočil se a zamířil k místu na zemi, které bylo určeno ke spaní. Chvilku zápasil s dekami a polštáři. Poté vstal a otočil se ke mně. „ Měl by sis jít lehnout. Potřebuješ ještě hodně dlouho odpočívat. Tvé tělo je zesláblé." Pronesl tiše. Stále ten jeho provinilý tón v hlase. Bylo mi ho upřímně líto. Když člověk opravdu miluje, nechce, aby se jeho láska trápila. Ale jediné, co jsem v tuhle chvíli mohl udělat, bylo úplné ovládání mých pocitů. Musel jsem v sobě potlačit ten chtíč ho utěšit. Tu touhu ho pevně obejmout a šeptnout do ucha, že je to v pořádku. Jenže i když bych to udělal, nebylo by to v pořádku. Nic z toho, co se stalo, nebylo v pořádku. Moc dobře jsem znal všechny ty psychologický rozbory a stavy obětí všemožného fyzického i duševního týrání. Je strašné si uvědomit, že i vy jste se stali právě tou obětí, se kterou máte vždycky ten soucit a zároveň máte vztek na ty, kteří se toho týrání dopustili. Znali jsme to vlastně oba, já i Derek. Tedy můj starý Derek, ne tahle verze s upravenými vzpomínkami. Přece jen příběh našich dvou starších dětí mluvil za vše. Taky si prošly mnohým a dodnes mě některé vzpomínky dohánějí ve snech, stejně jako Jasmine s Jessem... Všechny tyhle věci, všechny ty myšlenky... Najednou to na mě dolehlo... Plně jsem si začal uvědomovat, čím jsem si prošel. Moje celé tělo se rozechvělo. Dech se zrychloval, ale já měl pocit, že se dusím. To se taky brzy stalo. Hrdlo se mi sevřelo a přívod vzduchu do plic byl prakticky nulový. Byl jsem obětí mučení... Byl jsem celou tu dobu naprosto bezmocný. A ta bezmoc se právě teď začala vracet. Nemohl jsem ovládat své tělo, svůj dech. Marně jsem se snažil lapat po dechu. Trvalo to jen několik vteřin, ale mě to přišlo jako věčnost.

Netrvalo to ani půl minuty a všiml si toho i Derek. „Stilesi, co je ti?" Přispěchal ke mně. Už jsem to dál nevydržel a lapajíc po dechu jsem se mu sesunul do náruče. „No tak Stilesi, co je to s tebou?" Tázal se Derek. V jeho hlase byly obavy, možná dokonce strach.

„Pa...pa..ni..." Nedokázal jsem to ze sebe vysoukat. Nemohl jsem se nadechnout. Bylo to, jakoby celý můj hrudník svíral neviditelný železný korzet, který stále více stahovaly stíny těch strašlivých vzpomínek a emocí. Stíny bolesti, strachu, bezmoci, beznaděje a vzteku.

„Panický záchvat? Máš panický záchvat Stilesi? Je to tak?" Pochopil Derek. Jen jsem divoce přikývl. „Teď mě dobře poslouchej Stilesi a dělej, co ti říkám, rozumíš?" Přikázal mi a já jen znovu divoce přikývl. Rty už mi začínaly modrat. „Stilesi, vzpomeň si na jednu šťastnou vzpomínku s tvými dětmi. Vzpomeň si třeba na Vánoce a jejich radost z nějakého dárku." Přikazoval mi Derek. „No tak Stilesi, jen zavři oči a vybav si tu vzpomínku." Řekl Derek zvláštním až prosebným tónem. Udělal jsem tedy, co mi nařídil. Zavřel jsem oči a začal jsem si vybavovat jednu vzpomínku z Vánoc, jak Derek řekl. Byly to první Vánoce, které jsme oslavili, jako úplná rodina. První Vánoce poté, co nám byly Jasmine s Jessem přiděleni do péče. Jasmine ani Jesse si ty předchozí u své matky moc neužili, spíš vůbec a tak jsme jim to s Derekem chtěli vynahradit. Vzali jsme je na různé akce pro děti a tak podobně, Jasmine si zamilovala jak Santu, tak i jeho pomocníky, ale Jesse se jich trochu bál, stejně jako Noah. Ale ten Jesseho fascinovaný pohled, když uviděl auto na ovládání, které vypadalo přesně jako můj starý jeep. V tu chvíli jsem věděl, co pro něj bude perfektní dárek. A byl. Ten výraz radosti v jeho tváři byl nepopsatelný. Stejně tak jako výraz Jasmine po celou vánoční dobu. Ty jejich úsměvy byly naprosto kouzelné a Noah... No Noah byl jako každé malé dítě ze všech těch světýlek, cukrátek a hraček nadšený. Najednou jsem si uvědomil, že už se do mého těla opět dostává kyslík. Ten svírající korzet na mém těle začal maličko polevovat. „Vidíš Stilesi, už je to lepší. Jen dýchej, jen se pořádně nadechni." Šeptal mi Derek. Jeho hlas zněl tak klidně, tak konejšivě. Bylo to zvláštní po tom všem. Nebyl jsem v tu chvíli schopný nad tím vším moc uvažovat. Moje tělo se primárně dožadovalo dalšího kyslíku a tak jsem veškerou svou energii soustředil na pravidelné dýchání. Tedy alespoň jsem se o to snažil. Občas jsem ještě po dechu zalapal a zakuckal se, ale jinak už jsem se cítil trochu lépe. Trvalo ještě nějakou chvíli, než tuto zvláštní chvíli přerušil Derekův hlas. „Měl by sis odpočinout." Řekl tiše. „Lehneš si támhle." Ukázal Derek směrem k místu na spaní.