Don't take it personal

Bezmoc

I když se za Kate s Derekem dveře mé cely zaklaply už dávno, ten pohled na ty dva ve vášnivém polibku jsem měl stále před očima. Střepy z mého roztříštěného srdce mi s každým nádechem propichovali každičký kousek mého hrudníku a moje bolest každou vteřinou jen rostla. Povídačky o tom, že čas zhojí všechny rány, mi přišly jako ostré čepele nožů, které s každou zmínkou či vzpomínkou na tato slova uštědří člověku jen další krvavé a hluboké rány na jeho duši. I když jsem od Dereka byl násilně odloučen již několik týdnů, ta bolest ani zdaleka nepolevila. Nikdy. Až tady v tomhle temném sklepení, kde jsem byl uvězněn jen se svými myšlenkami a pocity mi došlo, že veškeré domněnky jak se můj stav po zmizení Dereka zlepšuje byly jen obrané lži. Takové ty lži, které si člověk namluví nevědomky, jeho mozek to udělá pro jeho vlastní dobro. Vytvoříte si iluzi toho, že se ta bolest nějakým způsobem zlepšuje, zmírňuje či mění. Někdy si toho člověka negujete, prostě si jen vybavujete, co dělal špatně nebo co se vám na něm nelíbilo. Už jsem to zažil, nejvíc asi u Nigela. Tehdy jsem si několik dalších měsíců po prvotním šoku vybavoval jen jeho zlozvyky, které jsem nesnášel, jako třeba jedení veškerých citrusů. I tu blbou mandarinku si musel dokonale očistit od takové té bílé vnitřní slupky. Nesměl tam zůstat ani kousíček. Ze začátku mi to samozřejmě připadalo roztomilé a úsměvné, jenže po čase mě tím až vytáčel. Ovšem tohle nalhávání, že pro mě bylo vlastně dobře, že mě podvedl a tím i náš vztah zničil, jednoho dne prostě přestalo fungovat. Stačil jen nepatrný podnět, jedna krásná vzpomínka, která se mi proti mé vůli zjevila v hlavě. Pak pár drinků a nakonec jsem skončil v Lisiině náruči vzlykající. Ale až po tomhle řekněme sáhnutí si psychicky na dno po delší době, se mi konečně ulevilo. Trvalo to měsíce a to Nigel nebyl ani ten pravý. Ale bylo to jakési smíření s tím, že ten koho jsem miloval, mě takhle zradil a opustil. Jenže právě tohle bych teď tak zoufale potřeboval. Toužil jsem už jen po smíření se s tím, že jsem Dereka nadobro ztratil. Ale mé srdce na to zřejmě zatím nebylo připraveno. Ta bolest byla důkazem. Nechápal jsem, jak mě to může stále tak moc bolet.

...

Když jste uvěznění v temné místnosti bez denního světla, vyčerpaní a často kvůli trýznění sotva schopni udržet vědomí, nemáte šanci mít přehled vůbec o tom, jaká část dne právě je, natož kolik dní už tady trčíte. Ovšem u mužů existuje jedna možnost, jak alespoň přibližně určit dobu, kterou strávili ve vězení. Jsou to vousy, ty malé ostré mršky totiž nepřestanou růst. V den mého únosu jsem si jako každé ráno dohladka oholil tvář. Teď už jen při malém pohyb jsem mohl zacítit, že mou tvář už zakrylo z její poloviny strniště. Ovšem neměl jsem tušení jak dlouhé. Vyplázl jsem tedy jazyk a začal jím prozkoumávat své vousy nad horním rtem. Byly minimálně dvoutýdenní. Dva týdny v tomhle pekle. Dva týdny, mé tělo strádalo nedostatkem snad všeho tak obyčejného, jako je hygiena, jídlo i dostatek vody. Ale co bylo ještě horší? Ta nevědomost toho, co se po ty dva týdny dělo s mými dětmi. Ta bezmoc. Nemohl jsem nic udělat. Nemohl jsem nikomu zabránit, aby jim ublížil. Jediné co mě drželo při životě a naději, že děti jsou v pořádku, bylo vědomí toho, že můj otec, Dawson i Scott by kvůli nim položili svůj život bez mrknutí oka. Vlastně celá smečka by byla ochotná obětovat svůj život za život každého dítěte patřícího do smečky. A k tomu všemu jsem měl stále na očích Dereka s Kate. Nechovali se jako puberťáci, kteří se olizují i u pokladny v supermarketu, ale jen ten pohled na to jak jsou si ti dva blízko, nepatrný dotek, letmý úsměv... a Kate mi občas prostě ráda dopřála ten zničující pohled na to, že teď Derek patří jí. Jenom jí. Nemusela ho ani políbit, stačilo, jen aby ho o něco požádala a oslovila ho jednou z mnoha přezdívek, jakými se oslovují mnohé páry. Každé takové její sladké oslovení bylo dalším hřebíčkem zatlučeným přímo do mého srdce. A jak to tak bývá, ten o kom se mluví, nebývá daleko. Tedy v mém případě, ten o kom zrovna přemýšlím. Protože tady nemám, s kým bych mluvil. Pomyslel jsem si ironicky. Kate otevřela dveře s tím jejím povýšeneckým úsměvem a pomalou vítěznou chůzí vešla dovnitř. „Dobré ráno sluníčko." Ďábelsky se usmála, když došla až ke mně. „Asi už máš hlad co? Nejedl jsi už tak dva dny. Chtěl bys něco k jídlu?" Zeptala se mě jako nevinná dívenka. Nepohnul jsem ani jediným svalem tváře. Věděl jsem, že ať odpovím cokoliv, ona si stejně udělá, co chce a to co ona chce, je abych trpěl. Vyžívá se v tom. Už v přípravném kurzu FBI mě dost dobře proškolili, že s lidmi jako je ona, se nevyjednává, že se jim nesmí ukázat ani jediná emoce, rozhodně ne strachu či touhy po něčem. „Asi nejsi tak hloupý, abys nevěděl, že za to aby ses najedl, budu něco chtít." Pousmála se nakonec už trochu normálně. „Takže k věci. Chci mého bratra a toho jeho parchanta co má s jednou z Calaverových."