Don't take it personal

Nenápadná znamení

Dny plynuly a já se stále víc zotavoval z nedobrovolného pobytu v Cruzově mučírně. Někdy mě zaplavily nepříjemné vzpomínky. Ty chvíle, kdy jsem byl připoutaný a nemohl jsem se bránit. Ty chvíle, kdy jsem trpěl fyzickým mučením, pocity hanby a ponížení. Žádný člověk by tohle nikdy neměl zažít. Bohužel jako agent FBI jsem se už mnohokrát přesvědčil, že na tomhle světě je stále až příliš tyranů, násilníků a dalších zrůd, kteří si nezaslouží nic víc, než shořet v plamenech pekelných. Ale Derek vždycky vycítil, že mě přepadly tyhle myšlenky a pocity. Samozřejmě, byl vlkodlak a tohle patřilo k jeho schopnostem. Vycítit emoce druhých. Jakmile to na mě poznal, uvařil mi bylinkový čaj a donutil mě ho vypít. Pokaždé po celou dobu než jsem čaj vypil, zůstal se mnou. A pokaždé měl v očích vinu. Mrzelo ho, že byl nápomocný mému utrpení. Ještě víc ho ale štvalo, že se nechal Kate tak ovlivnit. Zmanipulovat a zdrogovat. To jsem poznal nejen na jeho očích, ale i na tom, jak pak venku zuřivě sekal dřevo. Na druhou stranu, nasekal ho tolik, že bychom bez problému přežili čtrnáct dní arktických mrazů. Věděl jsem, že ten čaj mi připravuje jen kvůli tomu, že cítí vinu. A právě to, bylo na té celé věci to nejbolestivější. Ano, cítil vinu, že se účastnil toho pekla, co jsem si prožil. Cítil vinu, že i on způsobil bolest nevinnému člověku. Ale to bylo taky to jediné, co cítil. Byl jsem pro něj pouze nevinný člověk. Neznámý nevinný člověk. Nechtěl jsem se v tom neustále topit. Nechtěl jsem si už dovolit ani jedinou myšlenku na to, jak moc mě tohle všechno ranilo a stále zraňuje. Zakazoval jsem si na to jen pomyslet. Nařizoval jsem si, že už budu žít jen přítomností. Tou přítomností, kterou je Derek součástí pouze jako... Vlastně jsem netušil, čím teď pro mě Derek byl. Ovšem ať byl čímkoliv, už to nebyl můj manžel. A to jsem si musel neustále připomínat. „Stilesi, budu muset zajet pro nějaké zásoby. Je něco speciálního, co bys chtěl koupit?" Vytrhl mě Derek z mého přemítaní o minulých dnech.

„Uf. Ani nevím. Asi nic zvláštního. Možná jen něco na zub." Zamyslel jsem se. S postupným zotavováním, mě přepadaly různé chutě. Hlavně na sladké. Asi si tělo chtělo rychle získat zpět svou sílu. I když díky cukru jen na chvíli.

„Jasně." Zašklebil se Derek. „Tak za tři, možná čtyři hodiny budu zpátky." Oznámí mi a za moment už mizí ve dveřích.

...

Derek byl skutečně dochvilný a za necelé čtyři hodiny se skutečně vrátil. S plnými taškami vešel dovnitř a položil je na velký stůl. Já se na ně vrhnul jako nedočkavé malé dítě, které hledá sladkosti, které mu maminka koupila. Začal jsem vykládat nákup a očima pátral po něčem sladkém. Bingo! Našel jsem Oreo sušenky. Sice měly mátovou příchuť, kterou měl rád Derek, ale moje tělo zoufale toužilo po cukru a tak jsem se do nich pustil. „Kdybys hledal trochu líp, našel bys i ty s dvojitou náplní." Uchechtne se Derek a položí další tašky na stůl.

„Máf i f doujitou?" Zeptám se s plnou pusou a trochu Dereka poprskám.

„Mám. Ale teď se budu muset znovu osprchovat." Propálí mě pohledem. Zaloví v jedné tašce a vytáhne velké balení Oreo s dvojitou náplní. To jsou zase moje oblíbené.

„Děkuju." Řeknu, když polknu. „A promiň za tu sušenkovou sprchu." Omluvím se mu.

„To je dobrý. Nějak si začínám zvykat, že nejdřív jednáš a pak přemýšlíš." Povzdechne si Derek otráveně. Co tím sakra myslel? Proč si začíná zvykat? Ano, tuhle větu už jsem od mého Dereka slyšel a rozhodně ne jednou. Ale můj Derek, věděl, proč to říká. Můj Derek, mě poznal i z mé trochu roztržité a impulzivní povahy ovlivněnou poruchou pozornosti. Ale tenhle Derek mě takhle neznal. S tímhle Derekem jsem si sakra dával pozor na to, co říkám, dělám a co v jeho přítomnosti cítím. Ano, nechal jsem ho cítit moje emoce, když jsem si vybavoval Cruze a jeho peklo. Ale některé emoce jsem před ním stále skrýval. Jeho slova jsem tedy nechápal. „Běž si sednout, ještě musíš odpočívat a já zatím připravím něco k jídlu." Vytrhl mě z mých myšlenek.