Don't take it personal

Zmizelý

Po zjištění toho, co je položka 24 jsem se rychle sbalil a zabukoval si první let do LA. Cestou na letiště jsem se ještě stavil koupit dětem i Derekovi dárek. Derekovi jsem vybral skutečně speciální dárek a nemohl se ubránit natěšenému úsměvu při představě, až ho Derek rozbalí a dojde mu, proč jsem mu koupil zrovna tohle. Pak už jsem zamířil na letiště. Derekovi jsem nevolal, že přiletím ještě dnes v noci. Chtěl jsem ho totiž překvapit. Po odstartování letadla mě začala přemáhat únava a já rychle usnul.

...

Probral jsem se asi v půlce letu s neskutečnou bolestí na prsou. Tak abych nevzbuzoval pozornost, jsem došel na toaletu a zavřel se tam. Snažil jsem se tu bolest rozdýchat. Začal jsem myslet na všechny krásné věci, abych oddálil svůj panický záchvat. Těsně předtím než jsem se probudil, se mi zdálo o Lise. Nebylo to nic hezkého. Moje představivost bohužel opět zafungovala až moc dobře a můj mozek si vsugeroval, že před smrtí trpěla. Jenže v tom snu jsem to všechno byl nucen sledovat a nemohl jí pomoc. Začaly se mi tam mísit smyšlené obrazy s výjevy Derekova mučení Reesem a dokonce i pohled na zbědovaného Dawsona, kterého jsme s jeho otcem osvobodili. A všechno tohle mi právě asi způsobilo začínající panický záchvat. Naštěstí jsem měl stále mobil v kapse a tak jsem ho vytáhl a našel jedno video. Bylo to video, které pro mě kdysi natočil Derek k mým narozeninám. Přesněji to bylo chvilku poté, co jsme adoptovali Jasmine s Jessem. Sledoval jsem video, na kterém děti přeříkávaly naučený text přání pro mě. Bylo to roztomilé. Noah sotva uměl mluvit a dost šišlal. Jasmine s Jessem mi zase pouze chvilku říkali tatínku. Tohle video mi vždycky zvedlo náladu, jelikož to nebylo jen obyčejné přání k narozeninám. Bylo to první video, na kterém byla moje současná rodina už jako oficiální rodina. Postupně mě ten tíživý pocit na prsou opouštěl, ale zůstal po něm takový nepříjemný svíravý stín. Od té chvíle se mi znovu nepodařilo usnout a nemohl jsem se zbavit prapodivného mrazového pocitu na krku. Jakoby mi za krkem seděl škodolibý skřítek Mrazíček. Už jsem se nemohl dočkat, až se zase setkám se svým Medvídkem a lehnu si do jeho obětí.

...

Domů jsem dorazil až po půlnoci. Přemýšlel jsem, jestli Derekovi předám můj dárek hned nebo si zatím užiju jen jeho uklidňující náruč a klidně se vyspím. Z toho snu v letadle jsem byl pořád nesvůj a ani ten nepříjemný pocit nezmizel. Nakonec jsem se rozhodl nechat ten dárek v kufru a podle nálady až Dereka uvidím, se rozhodnu, jestli mu ho dám hned nebo až zítra. Šouravým krokem jsem zamířil do ložnice, kde jak jsem předpokládal, bude Derek spát. Vešel jsem do ložnice a zjistil, že je prázdná. „Dereku? Seš tady někde?" Křikl jsem do prostoru našeho domu zahaleného v noční tmě. Rozsvítil jsem světlo v ložnici a začal pátrat po něčem, co by mi napovědělo, kde by mohl Derek být. Za chvilku můj zrak zavadil o sbalený kufr v rohu. Byl můj a vedle něj byla ještě menší cestovní taška. Došel jsem k zavazadlům a otevřel tašku. Byly tam moje trička a spodní prádlo. „Jasně!" Plácnul jsem se do hlavy. Po mém návratu jsme přece měli odjet do Beacon Hills. A vzhledem k tomu, že jak kufr, tak i taška byly nacpané jen mým oblečením a dalšími věcmi, došlo mi, že Derek odjel asi dřív. I přes svou únavu jsem se rozhodl vydat do Beacon Hills ihned. Tedy hned potom co si uvařím silný kafe a sbalím si něco k jídlu.

...

Naložil jsem své zavazadla i s kufrem, který jsem měl v New Yorku do svého auta a vyrazil na cestu. V garáži nestálo ani Derekovo auto, což mi jen potvrdilo mou teorii, že už odjel do Beacon Hills. Bez žádného zbytečného zdržování jsem už ráno dorazil do Beacon Hills. Když jsem zastavil před tátovým domem, maličko jsem se zarazil, že tu Derekovo auto není. Ale měl ve zvyku jezdit takhle ráno na nákup. Často se stavoval i na trhu s čerstvými surovinami na vaření. Nepřikládal jsem tomu až tak velkou váhu a zamířil ke dveřím. S tátou jsme byli domluvení, že vždy budu mít vlastní klíče od domu a nebudu muset klepat nebo zvonit. Tak jsem si rovnou otevřel a vešel do domu. Z kuchyně jsem slyšel zvuky prázdninové snídaně. Prázdninová snídaně je poklidná, probíhá minimálně o hodinu později než ta obvyklá a děti místo otráveného mručení, mluví veselým hlasem. S radostným poskočením srdce jsem zamířil hned do kuchyně. „Ahoj vespolek." Upozornil jsem na sebe.