Don't take it personal

Pomoc?

„Pomoc? Ty, ty ode mě chceš pomoc? A jak? S čím?" Soukal jsem ze sebe udiveně.

„Ano, potřebuju od tebe pomoc." Řekl Derek klidným a tichým hlasem.

„Ale s čím?" Nakrčil jsem stále nechápavě obočí.

„Za prvé chci vědět, co všechno víš." Zadíval se mi svýma zelenýma očima do těch mých.

„Co bych měl vědět?" Tázal jsem se.

„Všechno o nás. O Cruzovi. O Kate a o našem boji proti lovcům." Upřesnil zelenoočko.

„Ani nevím kde začít." Vydechl jsem. Měl jsem v hlavě zmatek. Co všechno chce Derek přesně vědět? Co všechno mu mám říct? A co se stane, až mu řeknu některé informace? Přece jenom ho Cruz s Kate dopovali tou drogou a já netušil jaké účinky vlastně ta droga má. Z dob, kdy jsem pracoval ještě v New Yorku, jsem měl mnoho zkušeností s feťáky. Je divné o Derekovi, mém stále ještě manželovi mluvit jako o feťákovi, ale v pravdě jím nejspíš skutečně byl. Většina drogově závislých má nevypočitatelné reakce. Jsou schopni vás zabít kvůli prkotině. Jedno slovo, které se jim v danou chvíli nebude líbit a najednou před vámi stojí smyslu zbavené monstrum, které si neuvědomuje, co dělá. A nejhorší na tom je, že až je tenhle stav přejde, nemusí si vůbec pamatovat, že se to stalo. Najdou vás ležet v kaluži krve a netuší, že to byli oni, kdo vám to způsobil. Měl jsem obrovské dilema. Pořád jsem nemohl přijít na to, co bych měl Derekovi asi tak říct.

„Prostě něčím začni." Přerušil můj chod myšlenek Derek.

„Já...já...Cruz s Kate mají nějakou látku...nějakou d-drogu..." Soukal jsem ze sebe.

„Díky, které mohou manipulovat s lidmi." Dokončil za mě větu Derek. Udiveně jsem se na Dereka podíval. Jak o tom mohl vědět? Zmatek v mé hlavě byl čím dál větší. Věděl to snad celou dobu? Byl snad celou dobu dobrovolně a všechno to, co se událo během posledních týdnů bylo jen divadýlko? To by přece neudělal. Tedy určitě ne bez závažného důvodu. Ale jaký by mohl mít pro tohle všechno důvod? Ale no tak Stilesi! Okřikl jsem sám sebe. Tohle je přece nesmysl, už jsem z toho všeho byl tak unavený a zmatený. Týdny jsem se pořádně nevyspal. Moje tělo trpělo. Nebylo divu, že už jsem si nebyl ničím jistý. Ovšem pořád mi nešlo do hlavy, jak o té droze může Derek vědět. „Jak vidím, jsi celkem překvapený, že o tom vím." Přerušil můj nesmyslný tok myšlenek Derek. Pousmál se a rukou začal lovit něco pod matrací. Během chvilky vytáhl zpod matrace malý igelitový pytlíček, ve kterém byl našedlý prášek. „Tohle jsem našel u Kate. Dalo to trochu práce, ale nakonec jsem to vyčmuchal." Řekl s důrazem na poslední slovo. To právě teď ten bručoun schválně narážel dvousmyslem na svou vlkodlačí podstatu? Skoro to vypadalo, jakoby žertoval. Teď jsem byl skutečně zmatený.

„Ale proč...jsi vlastně čmuchal?" Zeptal jsem se ho.

„Pamatuješ na to, jak Kate zareagovala, když jsem tehdy u tebe v kopce rozlil to kafe co mi dělala?"

„Jo."

„Přišlo mi to divné. Proč by tak moc trvala na tom, že mi ho udělá znovu? A navíc, dělala mi ho každý den ráno. Ať se dělo cokoliv, vždy jsem od ní dostal kafe nebo alespoň čaj jednou denně, převážně hned ráno. V ten den, kdy se to stalo, se mi pokusila podsunout ještě asi za dvě hodiny další kafe. Něco se mi na tom nezdálo a tak jsem předstíral, že jsem zaslechl nějaký podivný šramot. Sežrala mi to a já se toho kafe zbavil, jí jsem nalhal, že jsem ho vypil. No nepotřebuješ znát všechny podrobnosti. Důležité, ale je, že už v momentě, kdy se do mě snažila dostat druhé kafe, jsem se cítil trochu jinak. Rozhodl jsem se, že ani další den nic co mi připraví Kate, nevypiju ani nesním. Už druhý den večer jsem cítil velký rozdíl. Moje vnitřní já s ní ve spoustě věcech najednou nesouhlasilo. A když došlo na tebe..." Odmlčel se. Moje srdce se pomalu zastavilo. Když došlo na mě? Na mě?! Sakra Dereku pokračuj! Křičel jsem uvnitř sebe. Připadalo mi to jako věčnost, co Derek mlčel. Ta naděje, že si na mě Derek vzpomene, že všechno bude, jako dřív nikdy nezmizela. Jen jsem její hlas v sobě na dlouhou dobu utišil. Zašlapal hluboko do svého nitra, odkud se nikdy neměla dostat ven. Už nikdy neměla spatřit záři Derekových zelených očí. Už nikdy mi neměla způsobit to, že mi srdce začne vynechávat údery. Už nikdy neměla dopustit, že se mé tělo rozechvěje v blízkosti toho muže s havraními vlasy. A přece se ten malý skomírající plamínek naděje, který v posledních dnech jen doutnal jako torzo lesa, který lehl nedávno popelem, zvonu začal rozhořívat. Chtěl jsem se Dereka zeptat, co těmi slovy myslel. Tak moc jsem toužil po odpovědi, ale nezmohl jsem se ani na jediné slovo. Jen jsem mlčel a zíral na Dereka. „Když došlo na tebe..." Řekl skoro šeptem a hlas měl divně chraplavý. „Necítil jsem k tobě tu nenávist, co předtím." Pokračoval. Tak tohle byla trochu jiná slova, než jsem doufal. Můj plamínek naděje zase pohasl. „Spíš...spíš šlo o soucit." Překvapeně jsem na jeho slova vyvalil oči a pootevřel pusu. Derek si povzdechl a prudce vstal. „Já vím! Je to..." Vyjekl nahlas. Bylo na něm patrné zmatení. Sice jsem nebyl vlkodlak, ale přece jenom práce u FBI mi zdokonalila pozorovací smysli a odhad na lidi. Byl zmatený a to velmi. Nejspíš se v něm prali různé pocity. Derek co stál přede mnou, už sice nebyl pod vlivem oné drogy, ovšem byl stále zbaven veškerých svých vzpomínek na život se mnou i předtím. Cruz s Kate mu jeho vzpomínky upravily. Tenhle Derek choval nenávist ke všem lovcům a jejich spojencům. Pro tohohle Dereka byli všichni zlý a nebyl v jeho vzpomínkách žádný lovec nebo člověk, který by jeho mínění o lovcích změnil. V jeho vzpomínkách nebyl nikdo jako Dawson, který ho od smrti jeho rodiny chránil. V životě současného Dereka, byli všichni lovci zlý.