Don't take it personal

Nelehký úkol

Stilesův pohled

Už nějakou chvíli jsme s Derekem tiše seděli pod stromem a já se cítil konečně po tolika dnech klidný. „Měl by ses trochu prospat." Šeptne mi do ucha a dá mi pusu do vlasů.

„Nejsem unavený." Zalžu.

„Nelži mi. Stilesi, dnes tu nejsem poprvé. Sledoval jsem tě už několik dní a vím, že míváš noční můry. Kvůli tomu nechceš jít spát?" Vysloví jemně.

„Já..." nemůžu to vyslovit.

„Stilesi, vím, že se snažíš být silný kvůli dětem. Ale přede mnou nic skrývat nemusíš. A popravdě, nechci, abys přede mnou cokoliv skrýval. I když je to skutečně nepříjemné." Požádá mě.

„Dobře." Špitnu a celý se začnu třást.

„Zlato, už je to dobré, jsem u tebe. Už jsi v bezpečí." Silně mě stiskne a šeptá mi uklidňující slova.

„Tak strašně to bolí." Vzlyknu a jeho stisk ještě zesílí.

„Už ti nikdo neublíží. Nikomu už nedovolím, aby ti ublížil, lásko." Šeptá a zasypává mé ucho a krk něžnými polibky. Už dál prostě nemůžu a rozpláču se naplno. Za poslední měsíce toho na mě bylo zatraceně moc a já svoje emoce neustále držel na uzdě. Nechtěl jsem dát najevo svou slabost. Nechtěl jsem nikomu přiznat, jak moc mě ty noční můry ničí. Jak moc mě v mých snech dohánějí zlé vzpomínky na všechno. Nebylo to jen mučení, kterým jsem si prošel u Kate. Byl to Reese a Hank, jejich hra s námi. Byl to únos a následné věznění Alvarézem chvíli předtím, než jsme se setkali s Jasmine a Jessem. V mých snech mě doháněly všechny zlé věci, které se mi během života staly. A opět to byl Derek, kdo mi byl oporou a před kterým jsem se nebál odhalit svoje pravé pocity. Vždycky mi byl oporou a utěšoval mě v těžkých chvílích. Ano, tenhle Derek si na to nepamatoval, ale dělal to stejně, jako kdysi. To byl ten hlavní důvod, proč jsem teď ani na vteřinu nepochyboval o tom, jestli dělám dobře, když ho chci vzít k sobě domů. „Opravdu se potřebuješ vyspat, Zlato." Povzdechne si po dlouhé chvíli, kdy už jsem opět v klidu.

„Jo, to asi jo." Pousměju se. „Tak pojď, půjdeme dovnitř." Pobídnu ho a vyhoupnu se na nohy. Ale Derek dál sedí a těká očima kolem sebe. „Co se děje, Dereku?"

„Nevím, jestli bych měl teď chodit dovnitř. Je noc a děti spí. Až se vzbudí, najednou zjistí, že jsem tam...měl bych někde přenocovat a zítra se domluvíme, jak to uděláme." Řekne trochu vystrašeně.

Přikleknu si před něj a uchopím jeho hlavu do svých dlaní. „Vím, že máš strach z jejich reakce. Ani si neumím představit, co teď musíš prožívat. Ale my to zvládneme, Medvídku. Vždycky jsme všechno zvládli. My dva společně dokážeme projít peklem a zase zpátky a nic nás nezastaví. Nemusíš se bát, děti budou nadšené, že jsi zpátky. Ano, stojí před námi nelehký úkol. Začít znovu, znovu se poznat, znovu získat vzájemnou důvěru. Ale nejsi na to sám, Dereku. Už nikdy na nic nemusíš být sám. Vždycky tu pro tebe budu, ať se děje cokoliv. Chápu, že po tom všem mi zrovna moc nevěříš, ale tentokrát už tě nezklamu, Dereku. A když se budeš cítit nesvůj anebo jen budeš potřebovat cítit, že nejsi sám, chytni mě za ruku a stiskni jí. Budu vědět, že mě v ten moment potřebuješ a budu ti oporou. Slibuju."

„Dobře, věřím ti." Pousměje se nejistě.

„Tak, pojď." Pobídnu ho s úsměvem a on se pomalu zvedne.

„Kde vlastně budeme spát?" Zeptá se nejistě, když vejdeme do domu.

„V naší ložnici teď spí Noah, takže tam to nepůjde. V pokoji pro hosty je zase můj otec, tak mě napadla moje pracovna. Mám tam pohodlný gauč i deku." Odpovím a chytím ho ruku. Zavedu ho do své pracovny a usadím ho na gauč. Sednu si vedle něj, chytnu ho za ruku a propletu si prsty s těmi jeho. Pevně ho stisknu a zadívám se mu do očí. „Jsem s tebou, Dereku." Šeptnu a povzbudivě se na něj usměju.