Don't take it personal

Rande?

„Možnost mít vlastní dítě." Konečně jsem to vyslovil. Konečně jsem to řekl nahlas.

„Jak to myslíš, Stilesi?" Nechápal Derek.

„Lisa mi odkázala svá zmražená vajíčka. Chtěla, abych já i můj ex měli možnost mít vlastní dítě. Biologicky vlastní. Pro gaye je to prakticky nemožné. Chtít po ženě, aby svoje vlastní dítě dala jeho otci a partnerovi a nikdy je nekontaktovala, mi vždycky připadalo hrozné. Proto jsme nad tím nikdy neuvažovali. Ale to, co udělala Lisa, bylo úžasné." Vysvětlil jsem mu.

„Páni." Vydechl překvapeně Derek. Vypadal, že by se ještě rád na něco zeptal, ale neudělal to. Mohl jsem mu říct, ať se zeptá anebo klidně mluvit dál. Jenže nějak jsem neměl chuť už vůbec mluvit. Najednou na mě přišla nějaká únava. „Asi už je na čase jít spát." Řekne po dlouhé chvíli mlčení Derek.

„Jo, to asi jo." Souhlasím. Mlčky se přesuneme do postele a za zvuků bouřky se mi konečně podaří usnout.

...

Probudil jsem se až po desáté dopoledne. Byl jsem bez nálady, bez chuti mluvit a bez energie. „Dobré ráno." Usmál se na mě Derek.

„Dobré." Zabručel jsem.

„Asi ses nevyspal zrovna do růžova." Vytušil Derek.

„To opravdu ne."

„Udělal jsem ti snídani." Řekl mi mile Derek.

„Nemám hlad." Zavrtěl jsem hlavou.

„Stilesi, měl bys něco sníst. Potřebuješ energii, stále se zotavuješ." Domlouval mi Derek.

„Vážně nemám hlad." Trval jsem na svém. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení.

Derek si stoupl přede mě a zadíval se mi do očí. „No tak, Stilesi, prosím, alespoň se pokus něco sníst." Žádal mě a přitom se mi pohledem zarýval až do hlouby duše. Ty jeho oči. Vždycky jsem si představoval, že kdybychom měli vlastní dítě, tedy biologicky Derekovo dítě, mělo by jeho oči i vlasy. Představoval jsem si, jak by vypadalo, kdyby to byl chlapec i dívka. Zaručeně by to bylo nádherné dítě. Pro mě určitě, mělo by v sobě část člověka, kterého miluju. Tyhle úvahy jsem v posledních týdnech pohřbil hluboko v sobě, ale těsně po tom, co jsem zjistil, že nám Lisa odkázala svá vajíčka a než jsem zjistil, co Kate a Cruz provedli Derekovi, jsem nad tím hodně uvažoval. Popravdě, nemyslel jsem skoro na nic jiného. Tak strašně jsem se tehdy těšil až to Derekovi oznámím. Až mu řeknu, že mu splním přání a pořídíme si další dítě. Nedokážu ani spočítat, kolikrát za tu kratičkou dobu z New Yorku domů jsem si představoval jeho výraz, až mu oznámím, že si pořídíme další dítě a tentokrát bude biologicky jednoho z nás. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že bude Derekovo. Chtěl jsem jeho dítě a dostal jsem tuhle jedinečnou příležitost. Bohužel se všechno takhle příšerně zvrhlo. Celý můj svět se během chvilky zhroutil a já se teď díval do očí člověku, jehož dítě jsem ještě před pár týdny plánoval přivést na svět a on o tom neměl nejmenší tušení.

„Proč se tak staráš?" Zabručel jsem mrzutě. Byl jsem skutečně vyčerpaný celou touhle situací. Neustále být ve střehu a nedat před Derekem nic najevo. Neustále v sobě potlačovat všechny ty pocity. Tu touhu po tom, aby si vzpomněl. Tu zlost na Kate, Cruze a všechny ostatní za to, co mu provedli. Co provedli nám. A taky tu zlost na Dereka. Jak na mě to mohl po tom všem zapomenout? Jak mohl spát s Kate? Jak mi to sakra mohl udělat? Proč se jim nebránil? Proč jsme prostě už nemohli být do konce života šťastný s našimi dětmi? Proč jsme museli zažívat další tohle peklo? Všechno ve mně křičelo stále hlasitěji jedno slovo: „PROČ?!"