Don't take it personal

Jak to nebrat osobně? II.

Dawsonův pohled

Dny ubíhaly a v pátrání po Stilesovi jsme moc nepokročili. Celá smečka z toho byla špatná. Všichni se snažili pomoct šerifovi a dětem. Kira s Lucy s nimi trávily většinu času přes den. Vždycky sebou vzaly svoje děti a občas i naše holky. Lydia se snažila využít svých banshee schopností, ale zatím se nedokázala pořádně soustředit. „Měla by ses jít vyspat, krásko." Šeptl jsem jí zezadu do ucha, zatímco ona seděla za mým stolem v pracovně.

„Nemůžu, musím se pokusit najít Stilese." Zavrtěla hlavou a dál v ruce drtila tužku.

„Lásko moje, tady na těch papírech nic není. Sedíš tady už několik dní, skoro nespíš, ale není to k ničemu. Ne vždycky tvoje schopnosti budou fungovat na povel. Možná kdyby ses na chvilku prospala, tvoje mysl by se více otevřela." Přemlouvám jí.

„Ne, já nemůžu. Bojím se..." Vzlykne.

„Že když usneš, probudíš se s křikem banshee a bude to znamenat smrt." Vytuším.

„Jo." Špitne. „Jde o Stilese...on...prostě je pro mě moc důležitý." Pokrčí rameny.

„Já vím lásko. Tak víš co, zůstanu tady teď chvilku s tebou, nemusíš spát. Ale přál bych si, aby sis se mnou sedla támhle do křesla a nechala mě tě hladit po zádech. Tak, jak to máš ráda." Navrhnu jí.

„Dobře." Souhlasí. Chytnu jí jemně za ruku a dovedu jí ke křeslu. Posadím se na něj a svou milovanou si usadím na klín. Sedí na mě tak, že se svou levou půlkou těla opírá o mou hruď. Položí si hlavu na moje pravé rameno a já jí jemně začnu přejíždět prsty záda. Vždycky se jí to líbilo a mě vlastně taky. Byla to taková naše věc, v tu chvíli jsme si byli tak blízko. „Miluju tě Dawsone." Šeptla mi do ucha.

„I já tebe, krásko." Usměju se šťastně. Od chvíle, co zmizel Derek, jsme si začali vyjadřovat lásku daleko častěji. Ať už slovně anebo vzájemnými doteky. Nemohli jsme si být jistí tím, jestli se i mezi nás něco nepostaví. Jednu z hlavních rolí v tomhle chaosu hrála Kate a já tušil, že jsem na jejím seznamu dost vysoko. Myslím si, že i Lydia to tušila, ale nikdy to neřekla nahlas.

...

Ani nevím jak, ale s Lydií na klíně se mi podařilo usnout. Vzbudil jsem se až se svítáním slunce. V domě byl klid, což s největší pravděpodobností znamenalo, že holky ještě spí. Věděl jsem, že Lydia už na mém klíně není a tak jsem se rozhlédl po místnosti. Seděla opět za stolem. Rozešel jsem se za ní, ale když už jsem byl asi metr od ní, bylo poznat, že je v jakémsi svém transu. Zuřivě tužkou pohybovala po papíře. Přistoupil jsem blíž a spatřil opakující se kresby. Byly nakreslené na více jak dvaceti papírech. Byly to takové ty čáry, které jsou přeškrtnuté. Stejné jako ve filmech, když někdo odpočítává dny. Čáry byly nakreslené po celém papíře, jen v levém rohu byly malé iniciály „D.H.". Derekovi iniciály. Jen jsem vůbec netušil, co to má znamenat. Nemělo smysl teď Lydii rušit a tak jsem radši šel zkontrolovat děti.

...

„Takže vážně netušíš, kde by mohl Derek být?" Zeptala se mě máma. Dnes už po několikáté.

„Ne, opravdu nevím, kde by mohl být mami." Zasyčím naštvaně.

„Já myslela, že jste si blízcí." Řekla trochu omluvně.

„Jo, to jsme byli, ale tenhle Derek si na mě nepamatuje. Nepamatuje si na nic. Cruz s Kate mu změnili vzpomínky, těžko říct, jestli je něco z toho, co si pamatuje, skutečné." Pokrčím nešťastně rameny.

„Ale jedno je jisté, Kate ani Cruz už ho neovládají. A podle všeho už nemají ani Stilese. Možná bys o tom měl říct svým přátelům." Pobídne mě.