Don't take it personal

Lež

Dawsonův pohled

„Tehdy, když jsme se viděli naposledy, lhala jsem ti." Vysloví Tiffany.

Začnu naštvaně funět a ruce sevřu v pěsti. Prudce se otočím a dojdu k ní. „Jestli mluvíš pravdu, neručím za sebe, Tiffany." Šeptnu jí výhružně.

„Dělej si, co chceš, ale až potom, co mi pomůžeš s tím případem." Odpoví tvrdě.

„A proč bych ti měl pomáhat s tvým případem?" Nechápu.

„Protože potřebuju někoho najít." Odpoví.

„A koho?" Zamračím se.

Tiffany se zhluboka nadechne a vyloví z kapsy mobil. „Jeho." Otočí displej ke mně a ukáže mi fotku. Znovu ten nůž v mém srdci. Do očí se mi tlačí slzy, ale já je nepustím.

„Promluvíme si jinde. Dám ti adresu a sejdeme se tam za hodinu." Řeknu nakonec. Na kousek papíru naškrábu adresu svého tajného místa, kde nás nemůžou vlkodlaci odposlouchávat. Nechci, aby to někdo zjistil.

...

Po rozhovoru s Tiffany jsem se vrátil do práce, kde jsem si vzal pár dní neplaceného volna. Domluvil jsem se s Tiffany, že odjedeme hned zítra dopoledne. V práci jsem neměl žádný problém jim tak trochu lhát. Horší to bylo s Lydií. Nechtěl jsem jí lhát. Sice jsem to nedělal poprvé, ale nikdy jsem to nedělal zrovna rád. Zaparkoval jsem před domem, zhluboka se nadechl a zamířil dovnitř. „Tati!" Vypískla nadšeně Lilly a hnala se ke mně.

„Ahoj, ty moje beruško." Usmál jsem se na ní a vyhoupl si jí do náruče. Během chvilky se ke mně přihnala i Daisy, kterou jsem si vzal na druhou ruku. „Tak co holky, jak jste měli celý den?" Zajímám se.

„Kreslili jsme si." Odpoví Daisy.

„A taky jsme si hráli na princezny." Doplní jí Lilly.

„Jo, ale kreslili si na zeď obýváku a na princezny si hrály se záclonami z vaší ložnice." Objeví se přede mnou Allison a zpraží holky pohledem.

Dojdu k ní a dám jí pusu na čelo. „Ahoj zlatíčko. Jak moc je maminka naštvaná?" Šeptnu. Je mi jasné, že jí dvojčata opět dali pěkně zabrat. Občas jsou ty dvě skutečně nezastavitelné a divoké. Můj otec říká, že jsou hodně po mně.

„Spíš je unavená." Koukne smutně Allison.

„Dobře, půjdu za ní. Dohlédneš mezitím na holky, prosím?"

„Jasně." Ušklíbne se. Čím dál častěji mi začíná připomínat Jasmine nebo Simone, když začaly jít do puberty. Celkem mě to děsí.

Nechám dvojčata s Allison a zamířím za Lydií, která je v kuchyni. Spatřím jí, jak myje nádobí po obědě. Je stále tak nádherná jako před lety, když jsme se dali dohromady. „Ahoj krásko." Pozdravím jí.

„Ah, Dawsone, co tady děláš tak brzy?" Vydechne překvapeně.

Dojdu k ní a zezadu jí obejmu. „Nebudu to protahovat, krásko, ale vrátil jsem se dnes tak brzy, jelikož musím zítra odjet na služební cestu." Řeknu jí připravenou lež. Není mi to vůbec příjemné, ale nemůžu jí zatáhnout do té záležitosti s Tiffany. Alespoň ne do té doby, než se s tím sám nějak srovnám.

„Odjet?" Zhrozí se Lydia a otočí se ke mně čelem.

„Lydie, věř mi, že jsem to nechtěl. Ale nemůžu jinak, prostě je to nařízení." Pokrčím rameny.

„A na jak dlouho?" Zajímá se.

„To ještě nevím, ale nejspíš na pár týdnů, možná i měsíc. To uvidíme, jak to půjde."