Don't take it personal

Horečka II.

Noah spal klidně celé dopoledne. Jasmine odmítala jít do školy a tak jsme zůstali doma všichni. Kolem oběda už mě Jasmine vyhnala z ložnice, abych se šel najíst. Ona mezitím hlídala Noaha a Jesse se k ní přidal. Děti objednaly pizzu a tak jsem se pustil v rychlosti do jídla. Chtěl jsem se co nejdříve vrátit k Noahovi a donést mu piškoty, aby se alespoň trochu najedl. Zrovna jsem dojedl a dal vařit vodu na čaj, který jsem chystal taky pro Noaha, když se ozvalo prudké otevření vstupních dveří. Děti byly všechny nahoře a tak jsem zbystřil. „Stilesi?" Zaslechl jsem Derekův vyplašený hlas.

„Dereku, co tady děláš?" Podivil jsem se.

„Já vím, že jsem ti nebral telefon a neodepsal, ale byli jsme v jednom muzeu a musel jsem si vypnout zvuky. Zlato prosím věř mi, že to byla jen náhoda." Vychrlil na mě.

„Co? Nechápu, o čem to mluvíš?" Vysoukal jsem ze sebe. Absolutně jsem to nechápal. Byl jsem z jeho slov zmatený.

„No přece o tom, že jsem ti neodpověděl a tys mi pak ten telefon už nevzal. Myslel jsem si, že ses naštval a podezíráš mě, že jsem si začal s Robinem." Odpověděl mi. Tak tohle mě vůbec nenapadlo. Upřímně jsem Derekovi dokonce zapomněl zavolat, že je Noahovi zle.

„A to ses sem vrátil jen kvůli tomu, abys mi osobně řekl, že mě nepodvádíš?" Zajímal jsem se.

„Ano. Miluju tě a nechci tě ztratit kvůli takové blbosti, že ti neodpovím." Řekl bez zaváhání.

„I když sis tím prakticky podepsal výpověď z práce?"

„Nikdy mi na té práci nezáleželo tak moc, jako na tobě. Je mi jedno, jestli mě vyhodí. Ty a děti jste důležitější." Přistoupí ke mně a políbí mě.

„Ale já si nic takového nemyslel. Jen jsem ti zapomněl napsat." Řeknu mu provinile.

„Měl jsi moc práce?" Zajímal se Derek.

„Nejdřív, ale Noah onemocněl. Má vysoké horečky a občas zvrací. Dereku, promiň, že jsem ti to neřekl, ale vážně jsem zapomněl." Omlouvám se mu. Tohle neodpustí zase on mně.

„Co? Jak je na tom teď?" Vyjekne Derek vystrašeně.

„Už je mu trochu lépe a spí, ale pořád má horečku." Odpovím.

„Kde je?" Zeptá se.

„U nás v ložnici, chtěl jsem ho mít pod dozorem a taky si pozvracel postel." Sdělím mu.

„Fajn, jdu za ním." Řekne a rozběhne se ke schodům. Pak se ale zastaví a vrátí se ke mně. „Nevyčítám ti to, že jsi mi o tom neřekl. Jestli mu bylo zle, chápu, že jsi zapomněl." Řekne mi a chytne mě za ruku. Společně pak dojdeme do naší ložnice. Noah už je vzhůru a Derek k němu hned přispěchá. „Ahoj kulíšku, jak ti je?" Zeptá se ho jemně.

„Už trochu líp. Ale měls být pryč ještě dva dny. Proč ses vrátil?" Zajímá se Noah.

„Protože se mi po vás moc stýskalo." Usměje se Derek a koukne na mě. „Nebolí tě něco? Víš přece, že ti můžu od bolesti ulevit."

„Ne, nebolí." Zakroutí hlavou Noah. Je vidět, že léky už pomalu přestaly působit a jemu je zase o něco hůř.

„Je čas na další léky. Pojď, posaď se broučku." Oznámím mu a připravím jeho léky. Derek mu zatím pomůže se posadit. Já mu dám do ručky pilulky, které si Noah vloží do úst a pak mu podám vodu ze stolku, aby je zapil. Nakonec mu Derek zase pomůže si lehnout.

„Není to nakažlivé?" Obrátí se na mě Derek s otázkou.

„Je to chřipka Dereku, sice trochu horší forma, ale pořád chřipka. Samozřejmě, že je to nakažlivé." Pokrčím rameny.