Don't take it personal

Ztracená naděje

S naprostým pocitem prázdnoty jsem vyšel schody do patra a zamířil do Jesseho pokoje. Tušil jsem, že tam budou oba chlapci a nepletl jsem se. Oba seděli před Jesseho počítačem a byli zabraní do jedné z těch jejich oblíbených stříleček. Zaklepal jsem na otevřené dveře, abych upoutal jejich pozornost. „Můžu dál?" Zeptal jsem se tiše.

„Klidně." Pokrčil Jesse rameny a skoro mi nevěnoval pozornost.

S tichým povzdechem jsem vstoupil do pokoje a posadil se na Jesseho postel. Pohled na moje syny ve mně zase probudil alespoň částečně nějaké emoce. „Chci se zeptat jak vám je." Začal jsem tiše. Ani jeden z kluků na to nereagoval. Snažili se mou otázku ignorovat. „Kluci, já vím, že vás to musí trápit. Ale tím, že budete předstírat, že se nic neděje, se vám neuleví. Nesmíte to v sobě dusit." Promlouval jsem jim do duše. V tu chvíli se moje emoce opět dostaly ke slovu. Po tváři mi pomalu začala stékat slza. „Prosím, mluvte se mnou. Tohle ničí i mě." Žadonil jsem. Ten pohled na ně mě bolel. Poznal jsem, že je to trápí a že to dusí v sobě.

Najednou oba stočili hlavy k sobě a vyměnili si pohled. Pak Noah stiskl klávesu a tím hru zastavil. Zaslechl jsem, jak si Jesse povzdechl. Potom už se oba otočili na mě. „Nechceme, aby ses trápil ještě námi." Řekne smutně Noah.

„Víš, tati, my jsme jen nechtěli, abys nás viděl smutné. Mysleli jsme si, že to pro tebe bude ještě horší a tak jsme se s Noahem dohodli před tebou předstírat, že je všechno v pohodě." Přiznal Jesse.

„Jesse, ale tím že to budete v sobě dusit, nepomůžete sobě ani mě. Všechny nás bolí to, co se stalo taťkovi, ale tím spíš se teď všichni musíme semknout a držet spolu, podporovat se a to i když sami budeme cítit velkou bolest. Přede mnou nemusí nikdo z vás skrývat, jak se cítí a jestli se vám bude chtít plakat, tak plačte. Jsem tu od toho, abych vás utěšoval stejně jako vždycky. Tohle se nikdy za žádných okolností nezmění. Pořád budu váš táta, ať se děje cokoliv. Rozumíš?" Koukl jsem mu do očí.

„Jo, rozumím." Kývl Jesse.

„To platí i pro tebe Noahu." Koukl jsem na mladšího syna s nevyslovenou žádostí o souhlas.

„Jasně tati. Rozumím." Pousměje se na mě Noah.

„Tati, máš pravdu, že s tím nejsme v pohodě, ale myslím, že nejhůř to nese Jasmine. Sice se snaží tvářit statečně a jako nejstarší si myslí, že se to od ní očekává. Ale my to na ní poznali. Měl by sis promluvit hlavně s ní." Řekne mi Jesse.

Lehce se pousměju, ze srdce pousměju. „Páni, kdy ses stal tak rozumným chlapem?" Vydechnu překvapeně. „Asi teď půjdu za ní. Tedy pokud mě tu nepotřebujete." Oznámil jsem jim a ujišťoval se, že je můžu nechat o samotě.

„My to zvládneme." Pokusil se o úsměv Noah.

A tak jsem z pokoje, kde byli kluci, vyrazil hledat Jasmine. Prohledal jsem celý dům a až když jsem tátu z kuchyně, posílal za kluky, jsem jí spatřil na zahradě. Seděla na naší velké zahradní houpačce a sledovala blížící se západ slunce. „Ahoj princezno, máš tu volno?" Upozornil jsem na sebe.

„Jasně, sedni si." Usmála se na mě. Oproti klukům uměla své pocity skrývat daleko lépe. Ale mnoho žen je ve skrývání pocitů dobrá. Sedl jsem si tedy vedle ní a zkoumavě se na ni podíval. „Co je? Proč se na mě tak díváš?" Nakrčila obočí.

„Jen mě zajímá jak ti je." Přiznám.

„Ani nevím." Pokrčí rameny.

„Je v pořádku být smutná." Pohladím jí po rameni.