Don't take it personal

Nová naděje

Opět jsem cítil tu neskutečnou bolest, ten stud. Opět jsem byl uvězněný v té kopce a Damon si se mnou hrál. Ten jeho zvrácený pohled a nadšení, když jsem opět nahlas projevil svou bolest. Znovu a znovu jsem slyšel jeho smích. Kroutil jsem se ve svých poutech, ale nezmohl jsem nic. Byl jsem opět tak bezmocný.

„Stilesi! Stilesi!" Probudil mě ustaraný hlas. Polekaně jsem sebou trhl a otevřel oči. Sotva jsem popadal dech. „Stilesi, to nic. To nic, byl to jen zlý sen." Řekl uklidňujícím hlasem Derek a jemně mě hladil po tváři. „Pojď ke mně." Řekl a přitáhl si mě do náruče. „Už je to dobrý. Byl to jen zlý sen." Šeptal mi a já se začal uklidňovat. Bolest, kterou jsem před chvíli cítil, pomalu mizela. „Nechceš mi říct, co se ti zdálo?" Zeptal se mě po chvilce.

„Já ani nevím, už si to nepamatuju." Zalhal jsem. Nebylo to poprvé, co se mi zdálo o tom, jak mě Damon i ostatní mučili. Popravdě se mi v posledních dnech začaly vracet vzpomínky na Cruzovo vězení stále častěji. Jen jsem o tom nechtěl mluvit s Derekem, abych ho neranil. Abych ho neodradil o toho, co se mezi námi dělo. Nechtěl jsem ho ztratit. Znovu už ne.

...

Dny ubíhaly a já se stále více sbližoval s Derekem. Věděl jsem, že pro něj je všechno tohle nové. Alespoň, co se týče vztahu s mužem. A opravdu jsme dodržovali naší dohodu, šli jsme na to pomalu. Ovšem polibky a mazlení byly naštěstí dovolené. „Od koho máš tyhle jizvy?" Šeptl Derek a jemně přejížděl konečky prstů po mých jizvách od vlkodlaka, které jsem si kdysi i se střelným zraněním odnesl ze střetu s Reesem.

„Myslím si, že moc dobře víš, že jsou od vlkodlaka." Pousmál jsem se.

„To vím." Vydechl s letmým úsměvem. „Ptám se na to, od kterého a jak jsi k nim vlastně přišel." Upřesní svou otázku.

„Ach tak. Je to už dávno. Scott se smečkou se dostal do potíží a já společně s Chrisem Argentem a pár jeho muži, jsme jim šli pomoct. Není to jediné zranění, které jsem si v tu noc odnesl."

„Takže i tahle jizva blízko srdce s tím souvisí." Vytuší Derek a dotkne se mojí jizvy po kulce, která se mi málem stala osudnou.

„Uhodls, postřelili mě a to dost vážně." Přiznám.

„A co ta jizva na tvých zádech?" Vyzvídá dál.

„Myslíš tu pod pravou lopatkou? To je taky z té noci." Mávnu rukou.

„Nejspíš to musela být zatraceně špatná noc. Ale popravdě jsem myslel tu nepatrnou jizvu na tvé páteři." Řekne tiše.

„Jo tahle. To se mi stalo dávno předtím, než jsem vůbec zjistil pravdu o existenci vlkodlaků. Byl jsem v práci a jeden parchant mě strčil z balkonu." Snažil jsem se předstírat, že o nic nešlo.

„Z balkonu?" Nadzvedne Derek obočí a v jeho očích se zrcadlí něco, co už jsem tam kdysi viděl. Strach o mě. Když jsem mu to kdysi přiznal poprvé, byl z toho vykolejený ještě hodně dlouho a vůbec mě nechtěl nechat vylézt z postele.

„Ano, z balkonu. Nebylo to moc vysoko." Pokrčím rameny.

„Ale i tak z toho máš jizvu. Co se ti stalo?" Zajímal se.

„Dobře, řeknu ti to, ale nesmíš vyšilovat." Začnu.

„Vyšilovat? Proč bych měl vyšilovat?" Zamračí se.

„Protože vždycky, když se někomu zmíním, že jsem díky tomu pádu měl zlomenou páteř a krvácel do mozku, začne vyšilovat." Řeknu trochu nabručeně, jelikož reakce každého, kdo se o tom dozvěděl, byla prakticky stejná. Vyšiloval. Ani když jsem teď koukl na Dereka, neměl k tomu daleko, ale nejspíš se snažil hodně ovládat.