Don't take it personal

Třídění myšlenek

Derekův pohled

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stiles mi lhal, celou tu dobu mi lhal. Nejvíc mě na tom ranilo, že mi to nechtěl říct, i když už jsme byli spolu. Ranil mě a zradil. Nemohl jsem tam s ním dál zůstat a rychle jsem zmizel. Nasedl jsem do jednoho z aut, kterými jsme přijeli a plynový pedál sešlápl k podlaze. Musel jsem odsud rychle zmizet. Rukama jsem drtil volant a snažil se rozdýchat svůj vztek. Netušil jsem, kam vlastně jedu, jen jsem musel pokračovat. Až o dost později jsem si uvědomil, že mířím na jih. Nakonec jsem se rozhodl vrátit tam, kde všechno začalo. Do Beacon Hills.

Po dlouhé cestě jsem konečně dorazil k cíli. Zaparkoval jsem auto na kraji lesa a vydal se pěšky k torzu mého rodného domu. Když jsem k němu došel, spatřil jsem ho přesně tak, jak jsem si pamatoval. Ten pohled mě bolel stále stejně. Pomalu a se zběsilým tlukotem srdce jsem vkročil do domu, kde jsem vyrostl. Do domu, který byl zároveň místem velkého utrpení. Okamžitě se mi zjevila vzpomínka na den, kdy jsem se vrátil ze školy domů a náš dům byl v plamenech. Nepamatuju si, kdo mi tehdy zabránil v tom, abych se do domu rozběhl. Jen jsem si stále až moc dobře pamatoval dotek těch rukou, které mi v tom zabránily. Všechny vzpomínky na to, co se odehrálo poté, jsem měl jako v mlze. Ovšem mé pocity byly skutečné, včetně té neskutečné bolesti. Vešel jsem do místnosti, která kdysi byla nádherný obývací pokoj. Zavřel jsem oči a zhluboka nasál vzduch do plic. Cítil jsem tu bolest, strach a zoufalství. Tyhle emoce jsem si pamatoval z doby, kdy jsem se sem krátce po požáru vrátil. Jenže to nebylo jediné, co jsem zde cítil. Najednou tu byly i jiné emoce. Šťastné emoce. Cítil jsem štěstí, klid a lásku. Nechápal jsem to. Procházel jsem se dál po domě. Ve sklepení jsem našel nové stopy po drápech. Instinktivně jsem k nim přiložil své prsty. Zavřel jsem oči a konečky prstů přejel po jejich linii. Patřily mladému vlkodlakovi, který si procházel jednou z prvních proměn. „Alfa, beta, omega." Šeptl jsem si pro sebe. Cítil jsem jakési spojení mezi mnou a tím mladým vlkodlakem. Bylo to, jako bychom k sobě patřili. Jako bych byl součástí jeho smečky. Musela to být Stilesova smečka, došlo mi. Opět se ve mně probudil vztek na něj. Lhal mi. On mi lhal a já mu důvěřoval. Byl jsem z toho naprosto zničený.

„Dereku!" Zaslechl jsem šepot. „Dereku,!" Ozval se znovu. Pomalu jsem otevřel víčka a nad sebou spatřil známou tvář.

„Lauro?" Vydechl jsem tiše.

„Ahoj bráško." Usmála se na mě s jiskřičkami v očích.

„Lauro, tak moc mě to mrzí." Vzlykl jsem.

Ona si klekla přede mě a jemně mě pohladila po tváři. „To je v pořádku bráško. My jsme v pořádku." Znovu se na mě usmála a já z ní cítil tak nádherný klid.

„Tak moc se mi po vás všech stýská." Šeptl jsem a z pravého oka mi unikla slaná slza.

Laura mi jí jemně setřela a já pod tím nádherným dotekem zavřel oči. „Taky nám chybíš bráško. Ale máš před sebou ještě mnoho let života. Nezůstávej sám."

Otevřel jsem oči a zadíval se do těch jejích. „Co tím myslíš?"

„Ty víš, co tím myslím, bráško. Nevzdávej se svého štěstí jen kvůli uražené ješitnosti." Řekla měkce.

„Ale on mi lhal, Lauro. Lhal mi o tom, co mezi námi ve skutečnosti je. Dokonce mi zatajil i to, že mám děti. Zradil mě." Zavrtěl jsem hlavou nešťastně.

„Možná by ses měl zamyslet nad tím, co ho k tomu vedlo. Zkusit se vcítit do jeho situace. Pokusit se pochopit, čím si musel projít." Domlouvala mi.