Only fake? ✔️ (probíhá korekce)

2

Ellie

Dneska byla neděle a zítra bude zase pondělí, to znamenalo škola a zase oprus. Včera jsem byla s rodinou. Strávili jsme spolu celý den. Ráno u snídaně, potom oběd, pak jsme šli na hřbitov za mámou, a nakonec jsme strávili večer u jídla, co měla máma hodně ráda a vzpomínali na časy s ní.

Byl to úžasný den, i přesto, že jsem se párkrát rozbrečela.

Teď už bylo po obědě a já se chystala jít ven sama, jen tak se projít a zajít si na kafe. Tyhle samotné chvilky jsem trávila docela často, pomáhalo mi to přemýšlet o mámě, a hlavně na chvilku vypnout a nevnímat svět.

***

„Dobrý den, co si dáte?" zeptala se mě servírka. Právě jsem byla v kavárně a objednávala si. „Dobrý den, dám si Latté" usmála jsem se na ní. Úsměv byl ale falešný, ta servírka mi vůbec nepřipadala milá, jenom se tak tvářila. Nesnášela jsem takový lidi, tak ať tu práci nedělá.

„Tady máte" podala mi za chvíli kafe. Vyndala jsem si peněženku, odkud jsem vzala peníze a zaplatila jí. S falešným úsměvem jsem přešla ke dveřím a odešla. 

Hodně často jsem chodila do parku, kde jsem si v klidu vypila kafe, pouze, když byla zima, zůstala jsem vevnitř, ale teď byl březen a bylo docela teplo.

Znáte ten pocit, když sedíte na lavičce a okolo vás projde tak moc zamilovaných párů? Já ho znala moc dobře, chtěla bych kluka, ale mě nikdo nechtěl. Občas jsem kvůli tomu i brečela, tohle jsem nikomu neřekla, ani Jenny, ona by mi hned někoho hledala a já se bála, že bych litovala.

Kluka jsem měla jednou a podvedl mě. Seznámili jsme se pomocí Jenny, vlastně díky ní jsem zažila svůj první polibek a pár doteků, ale nikdy to nezašlo dál než na líbání a doteky přes oblečení, já nechtěla. Bylo to před rokem a něco, od té doby jsem nikoho neměla.

Když jsem vypila kafe, rozhodla jsem se jít už domů a kouknout se na nějaké učení, sice mě to šíleně nebavilo, ale radši se na to kouknu.

Zvedla jsem se z lavičky a přešla ke koši, kam jsem vyhodila kelímek. Potom jsem vyrazila domů přes takovou zkratku, kde moc aut neprojíždělo a bylo to mnohem kratší než jít přes město, kde se jeden lepil na druhého.

Na přechodu jsem se rozhlédla a vyrazila na druhou stranu, jenže najednou jsem zaslechla auto a otočila hlavu doprava. Uviděla jsem, jak jede auto docela velkou rychlostí, chtěla jsem se pohnout, ale než jsem se nadála, tak jsem slyšela jak auto brzdí, a pak jenom náraz, který naštěstí nebyl tak silný.

Ležela jsem na zemi a hlava se mi motala. Moc jsem nevnímala okolí, ale ucítila jsem něčí ruce na mých ramenou, a pak hlasy. „Hej, jsi v pohodě?" někdo řekl.

Vzhlédla jsem nahoru a nejdříve viděla rozmazaně, ale po chvilce to přešlo a já viděla dobře. Už ten hlas mi byl odněkud známý, a jakmile jsem se pořádně zahleděla na danou osobu, byla jsem v šoku.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě znovu. Až teď mi došlo, že jsem mu na poprvé neodpověděla. S jeho pomocí jsem se postavila na nohy. Pořád se mi motala hlava, ale už ne tolik. Držela jsem se jeho ramen a on mě držel za boky.

„Bolí mě hlava" až teď jsem mu odpověděla. „Neviděl jsem tě, já...omlouvám se" tohle jsem nečekala. Byl milý, ne takový jak se o něm psalo.

Chtěla jsem něco říct, ale udělalo se mi nevolno. Rychle jsem se vymotala z jeho blízkosti a vyzvracela dnešní kafe na druhou stranu od něho. Ucítila jsem jeho ruce na mých zádech.