You saved me

32.

Pohle Julie, druhý den, po škole 14:30

*******

Kvůli tomu včerejšku, kdy mi Nat napsala, že si musíme promluvit jsem jako na trní. Dnes měla celou dobu ten svůj chladný ohled, ani jednou jsem jí neviděla se usmát a to mě znervózňovalo. V tichosti jsme šly vedle sebe směrem do parku. Bylo dnes velmi hezky. Co mi ale nesedělo bylo to, že dnes měla Nat make-up. Ten si v tuhle dobu vůbec nedává, jen když je vysvědčení. Měla jsem své domněnky, ale musely se mi nejdříve potvrdit, což jsem je brala za docela pravdivé. Když jsme dorazily na místo určení, sundala si ze zad školní batoh a sedla si na nejbližší lavičku. Udělala jsem to samé a pozorovala jí, ani se na mě nedívala.

,,Ty si to tenkrát práskla, že jo?" zeptala se, ne spíš mi to říkala jako holý fakt. Jenže jsem nevěděla moc o čem mluví ,,To, co nám dělal táta," dodala pak a já absolutně ztuhla. Doufala jsem, že se to nikdy nedozví. Podívala jsem se na ní jako týrané štěně.

,,Nat, tenkrát stačilo už málo a bylo by po tobě," řekla jsem pravdivý fakt. Měla tolik zranění, že tenkrát sám doktor řekl, že kdyby to ještě chvíli pokračovalo, podlehla by. ,,Tenkrát si vypadala příšerně, ty modřiny všude. Nemůžeš mi to mít za zlé, snažila jsem se ti přeci pomoc," řekla jsem vážně. Ona zvedla pohled a dívala se na mě tím ledovým kukučem, v těchto chvílích jsem z ní nedokázala nic vyčíst.

,,Ale já jsem tě tenkrát prosila, aby si to nikomu neříkala, dala si mi slib a ten si porušila," řekla tvrdohlavě. Nedokáže si prostě přiznat, že jsem jí tím ale pomohla. Dřív nebo později, by si toho všiml každý. ,,Akorát to teď bude horší," šeptla. Já se na ní zamračila. ,,Proč myslíš, že jsem si musela dát make-up na obličej. Víme obě moc dobře, že ho v tuhle dobu nenosím," dodala pak už mírně v klidu. Měla jsem pocit, že na mě někdo vylil studenou vodu. Když vycítila můj pohled váhala. ,,Slib mi, že dokud to nebude ale opravdu špatné, nic neuděláš," řekla aniž bych vyslovila otázku. Přikývla jsem, teprve se to rozjíždí, modřiny od facek na obličeji nejsou moc dostačující. I v tomto vedru měla mikinu a to ve mně vyvolávalo více otázek. Vyhrnula si rukáv a pak ode mne odvrátila pohled. Měla tam ošklivou modřinu. ,,Dostala jsem páskem. A tady..." řekla a vyhrnula si druhý. ,,Mě držel moc silně," dodala, když jsem se pak podívala na přesné otisky prstů na druhé ruce. Zamračila jsem se, nelíbilo se mi to. ,,Vím, že si to udělala, abych byla tenkrát v bezpečí, za to ti děkuji, ale štve mě, že se dostal ven tak brzo, chtěla jsem odtud co nejdříve zmizet," zaklela potichu přes zatnuté zuby. 

,,Věřím ti, někdy je proto snad ani tátu nemít," snažila jsem se odlehčit situaci. Ona se trochu uchechtla a přikývla na souhlas. Obě jsme se dívaly do země a já zase měla nutkání říct o všem pravdu. Ještě ne Julie, není ta správná doba. Mohla bych to zkusit na táboře. Ne, soustředění bude lepší.  

,,Ještě chvíli, a konečně na tábor," prohlásila zmučeně. Nemohla jsem si nevšimnout té její posedlostí ohledně tohoto. Nat s dětmi vycházela vždy dobře, ale i když mám také ráda děti, musí to být unavující.

,,To se opravdu tak těšíš?" zeptala jsem se s uchechtnutím a ona přikývla. Věděla jsem, že je to zčásti hlavně kvůli dvojčatům. Ale jak říkala, alespoň se od těch satanů něco naučím. Seděly jsme v tichosti a já si teprve teď všimla, že sedí se zavřenýma očima a obličej má směrem k dnešní slunečné obloze. Byla vždy letní typ, milovala teplo a sluneční paprsky. Já měla zase ráda zimu, protože jsem mohla být zalezlá doma pod dekou, pít čaj a koukat na filmy. 

,,Příští týden ti dám tedy ten seznam, když chceš jet také. Budeš na pokoji se mnou, jsem vždy akorát sama," oznámila mi a to mě částečně nadchlo. Alespoň si budeme pořád nablízku. Možná že bychom si zahrály proti dvojčatům. Což se určitě stane, že ti dva si budou chtít zahrát. ,,Uvidíš, bude se ti tam líbit a jelikož budeš něco jako moje asistentka, tak dostaneš zaplaceno. Prostě to tak je, alespoň tam nebudeš zadarmo. Budeš mi s těmi dětmi pomáhat."

,,Počkej a jakou věkovou kategorii vůbec učíš?" zeptala jsem se hned a ona se usmála.

,,Mám na starost třináctileté až čtrnáctileté," usmála se a pak trošku zaskučela. ,,Naučí tě hodně, ale občas je dost těžké je zklidnit, proto tam mám jednu techniku, zabere stoprocentně. Zajímavé je, že i přes tohle mě vždy zvolí jako nejlepší vedoucí," řekla s menším úsměvem. Alespoň, že se zase usmívá. ,,Ta technika spočívá v tom, že pokaždé chodíme pak do města a oni si můžu nakoupit sladkosti a tak. Já jim dávám jen tři pokusy se chovat slušně. Pokud to poruší třikrát, nejdeme nikam a budeme trénovat. A ani kamarádi z jiných týmů jim nic koupit nemohou a ani se dělit," zasmála se trošku zlověstně. To jsem se rozesmála taky. Protože tohle přesně dělá naše trenérka na soustředění. Akorát nám ale dává jeden deadline, abychom to snědly, takže si toho nikdy nekupujeme moc a radši se mezi sebou rozdělíme. Protože pak vezme pytel a vše co najde vyhází pryč. Když jsme to viděly poprvé, byly jsme v šoku. Potom jsme s poučily. 

,,To zní jako plán naší trenérky, jen poupravený na větší utrpení, pokud to poruší, jsou v háji," poznamenala jsem a ona hned začala přikyvovat.

,,Víš co je nejlepší? Že pak jedné kamarádce řeknu, aby mi něco koupila a pak si to vychutnávám před nimi," zasmála se znovu a jen co jsem si jí představila, jak jí svou oblíbenou sladkost a oni se na ní dívají se ztrápeným pohledem. To musí být něco skvělého. Začínám se taky těšit. Alespoň se budu moc více s ní sladit. Vymyslet naše osobní znaky a tak. Napadá mě už pár věcí.

,,Ale na druhou stranu, můžeme se víc sladit a vymyslet naše znaky," dodala jsem a ona ihned s úsměvem přikývla. Věděla jsem, že se na to těší, je to poprvé. Vždy viděla, jak si je děláme s Jennifer a jen se je naučila, aby mě mohla krýt. Teď jimi bude ale úplně jinou součástí