You saved me

1.

,,Nepotřebuju tě, v našem týmu si k ničemu!" křikla na mě moje spoluhráčka, naše eso. Byla jsem ve volejbalovém týmu už nějakou dobu a pořád se mi všichni vysmívali kvůli výšce. Mám jen stopadesát devět centimetrů. Sklopila jsem hlavu, za tu dobu tady jsem si vždy vytvořila nejlepší vztah vždy s esem týmu a vykrývala nepovedené smeče. Ale tohle bylo poprvé, co na mě někdo křičel. Jednoduše jsem se přestala snažit. Byla na mě nepříjemná. Máme díry v obraně, které já vyplňuji. Trenér mi vždy říkal, že jsem nejsilnější část týmu. Přijímám neuvěřitelně silné podání a smeče, prý tohle dokáží jedinci, kteří mají silnou psychiku. Kvůli ní, kvůli našemu esu jsem schytala už tolik ran, že to nejde ani spočítat a najednou už nejsem potřebná. Byly jsme v polovině zápasu a nepodařilo se nám získat první set jen kvůli ní, kvůli jejím chybám.

,,Julie, uvědom si co říkáš, kvůli tobě se tu málem zabila, víš jak těžké je být liberem?! Sakra nezraňuj jí tak! Víš jak musí mít silnou psychiku?! Ty nevidíš ty modřiny, které se jí tvoří kvůli tvé zbrklosti?!" rozkřičela se naše kapitánka. Julie se podívala na mé ruce. Nebudu vám lhát, měla jsem je v jednom ohni. A moje modřiny spíš ukazovaly, že by mě někdo bil než že hraju volejbal. Moje ruce byly neuvěřitelně nateklé a každé další jejich podání už jsem přestávala zvládat, hlavně když se na mě křičelo.  Přistoupila ke mě Emma, naše druhá smečařka.

,,Natalie, si v pořádku?" zeptala se mě, když vzala mé ruce, aby se na ně podívala. Já se rozbrečela. To se na mě otočil celý můj tým. Začala jsem vrtět hlavou, že ne.

,,Moje ruce, jsou jako v jednom ohni, už to nezvládám," brečela jsem. Trenérka ke mě přišla společně s manažerem. Zděsili se když viděli mé rudé ruce. Emma ode mě odstoupila kapitánka, naše nahrávačka ke mně přišla a pevně mě objala. Slyšela jsme že něco říkali komentátoři.

,,Jejich libero se rozbrečela a kontrolují jí ruce, co si o tom myslíš?" zeptal se jeden toho druhého.

,,Jejich protihráčky jsou silnější, ale tohle libero není obyčejné, od základní školy jsem neviděl tak malou hráčku. Tohle je super libero, takové reflexy jsem ještě neviděl. Ale dostala už tolik ran a jejich eso dělá zbrklé chyby, pravděpodobně má nateklé ruce," řekl ten druhý. Manažer vytáhl chladící gel. Vzal mé ruce a začal je mazat. Naše kapitánka mě mezitím zezadu objímala kolem pasu. Trenérka se otočila na Julii.

,,Julie, nemůžeš být tak zbrklá, moc dobře víš, že Natalie vždy kryje hlavně eso, kdyby tam nebyla, zápas bychom už dávno prohráli," řekla jí, ale ona jakoby neposlouchala. Ublíženě jsem se podívala na Julii.

,,Natalie, budeš si muset odpočinout, vím, že ty vyplňuješ všechny díry v obraně, hold prohrajeme, ale tvoje chyba to není," řekl manažer a holky se trhaně nadehchly. Popotáhla jsem a přikývla. Zavázal moje ruce ještě obvazy. ,,Budeš tam mít jednu velkou modřinu, ale musím se podívat i na zbytek, ukaž mi záda a břicho," zavelel a já sundala dres. Moje břicho bylo rudé taky, jelikož jak jsem se snažila zachytit vše, tak jsem hrála opravdu hrozně a zbytečně si ubližovala. Nanesl mi i tam chladící gel a odvedl mě k nim na lavičku. Bude mě pravděpodobně hlídat. Zahlédla jsem druhý tým, jak si něco šeptá a jejich trenérku která šla za naší a něco jí pošeptala. Ta přikývla a obě přišly ke mně. Holky u našeho týmu nás pozorovali.

,,Natalie, ráda tě poznávám a mám pro tebe nabídku," usmála se trenérka druhého týmu a klekla si přede mě. ,, Podívala se na mé ruce. ,,Bolí to hodně?" zeptala se. Nesmím dělat hlavně slabou.

,,Jo, ale jako libero s tím musím počítat, je to moje práce schytávat rány a líbat podlahu, jen chci, aby holky smečovaly, co to jde a já se pokusím vykrýt zablokované smeče, prostě nechci, aby se toho bály," řekla jsem odhodlaně a moje trenérka mi dala kapesník, abych se vysmrkala, jelikož moje popotahování už bylo otravné. Jejich trenérka se usmála.