You saved me

19.

Pohled Natalie, doma:

*******

Nejistě jsem vstoupila do našeho domu. Okamžitě mě polil studený pot a já se přestala cítit bezpečně.

,,Jsem doma!" oznámila jsem sebevědomě, i když jsem se tak vůbec necítila. Nesmím ukázat slabost. Vyzula jsem si boty a s cílem si zalézt do postele jsem se vydala ke schodům. V tom se ale ozvala mamka, která vykoukla z obýváku. 

,,Ahoj," usmála se na mě. Ihned jsem se otočila a prohlížela si jí. Nenašla jsem ale žádné známky násilí. Kývla hlavou do obýváku na znamení, abych šla pozdravit otce. nasadila jsem kamennou tvář a šla tedy za ní. 

,,Ahoj otče, vítej doma," řekla jsem. Mamka mě popostrčila, abych si sedla na její křeslo, alespoň mě trochu chápe. Otec tam seděl a díval se do země, pak ale přesunul svůj zrak na mě. Byla jsem nervózní, ale tvářila jsem se pořád stejně.

,,Je mi to líto, hraješ skvěle," zamumlal. Opravdu teď projevil lítost? Co když je to zase nějaká z těch jeho her. Nedokázala jsem mu po tom všem věřit.

,,Půjdu si lehnout, jsem unavená," řekla jsem jen. Mamka se na mě podívala káravým pohledem, ale já to ignorovala. Pomalu jsem vystoupala schody a šla k sobě do pokoje, tam jsem si ve skříni vzala mou oblíbenou volnou mikinu a džíny vyměnila za šortky. Nakonec jsem se svalila do postele a přikryla se dekou, pro efekt jsem si ještě nasadila kapuci. Natáhla jsem se po telefonu, který jsem si pře převlékání hodila na postel. Dívala jsem se na sociální sítě a na nezáživné zážitky ostatních. Mohla jsem tam tak ležet hodinu a potom mi přišla zpráva od Julie.

*******

Zprávy:

Julie: Je všechno ok?

Já: Neboj, jsem v pohodě. Dokonce se i omlouval, nejspíš mu to je opravdu líto.

Julie: Jak se cítíš? Myslím tím, že je teď zpět.

Já: Nevím, možná trochu v nebezpečí?  Mám pocit, že se možná něco stane.                                                                                                           Trochu mě to děsí, nevím, jestli se dokážu učit a zároveň být ostražitá.

Julie: Víš, že kdyby se něco dělo, že tady máš otevřené dveře.

Já: Vím. Děkuju. Půjdu si lehnout, ale nemyslím, že s tímhle pocitem usnu na dlouho.

Julie: Alespoň se o to pokus. Tak ahoj.

Zobrazeno ve 13:21

Konec zpráv

********

Odložila jsem telefon na noční stolek a přetočila se na bok. Pomalu jsem začínala usínat, když v tom se otevřely dveře do mého pokoje. Okamžitě jsem vystřelila do sedu. S úlevou jsem zjistila, že je to jen mamka. Sedla si ke mně na postel.

,,Zlatíčko, to jsem jen já. Dej mu šanci, změnil se," naléhala na mě. Když viděla, ale můj pohled povzdechla si. Prosebně se na mě podívala, chtěla, abych to jen zkusila.