You saved me

35.

Pohled Natalie, 5 dní do tábora 15:30

*******

,,Tady máš ten seznam na tábor, včera jsem psala naší hlavní šéfové a nemá problém s tím, že bude o vedoucího navíc, prý se to bude hodit," usmála jsem se na Julii mezitím, co jsem jí podávala seznam. Jul přikývla a vzala si ode mne seznam věcí, které by si měla sebou definitivně vzít. Vypadalo to, že se velice těší. Ale v posledních dnech je jako na trní, pořád nad něčím přemýšlí a jde vidět, že jí to hodně trápí.

,,Díky," usmála se trochu. Nebudu mluvit ani o těch kruzích pod očima, které se nachází právě pod jejíma očima, vypadala jako kdyby nespala už celé dny. Budu s tím muset něco udělat. Jennifer jí už také údajně vynadala, ale Julie se brání tím, že se prostě nemůže dočkat na tábor.

,,Co kdybych dnes u tebe přespala, co ty na to?" podívala jsem se na ní svým rentgenovým pohled. Ona sebou trošku cukla a pak s úsměvem přikývla. ,,Jul, co se děje?" povzdechla jsem si už. Co to s ní je?

,,Nic to není..." nestihla to doříct, jelikož jsem jí okamžitě skočila do řeči.

,,Ale ne Julie. Ty mi teď pěkně lžeš. Tak jako pořád v poslední době. Co se sakra děje?" zavrčela jsem na ní. ,,Je to ta věc, co mi máš říct na soustředění, že jo?" dodala jsem ještě a ona uhnula pohledem. Znovu jsem si povzdechla a posadila se na její postel vedle ní. Pak jsem se na ní opět podívala, ale naskytl se mi pohled, který jsem za svůj život u Julie viděla jen párkrát...rozbrečela se. Zpanikařila jsem. Pak se na mě podívala.

,,Já to už nezvládám Nat. Já ti to chci tak moc říct, ale nemůžu. Já sebe přesvědčuji už dlouho, že to musím říct, sama Jennifer mi to pořád tlouká do hlavy. Ale já nemůžu, ten strach mi to prostě nedovolí," řekla hlasem, který se jí při tom, jak vyslovovala slova lámal. Nebyl to hysterický pláč, byl to ten pláč, kdy vám tekly slzy a ni jste nevěděli proč. Utřela si slzy a já nevěděla, co bych teď měla udělat. Tak jsem se rozhodla jí obejmout. Julie se vždy tvářila a chovala velice sebevědomě a silně, ale teď když jsem jí držela u sebe v náručí, tak mi bylo jasné, že to tak není, že to je jen přetvářka.

,,Já tě přeci nenávidět nebudu proboha," šeptla jsem a ona hned začala vrtět hlavou v záporu na znamení, že tomu prostě nevěří. Myšlenka toho, že váš blízký přítel vás během chvíle začne nenávidět je děsivá. Hlavně pokud se s tím člověkem znáte dlouho. Začala jsem jí výskat ve vlasech. Začala se tedy po chvíli trochu uklidňovat.

,,Tady jde o to, že si jediný člověk, který mě chápe...který je jako já. Nechci to přátelství ničit Nat, proto to trvá už tak dlouho. Ani nevíš jak moc dlouho. Ta představa toho, že se ke mě otočíš zády tak moc bolí, že to pořád odkládám a padám do toho pořád víc. Jsem v tomhle ohledu prostě sobecká," zakrývala si obličej mezitím, co říkala ta slova.

,,Jul, jak dlouho to bolí? Jak moc?" zeptala jsem se na nejhloupější věc, co jsem mohla říct. Ona se ode mne odtáhla a utřela si zbytek slz, co jí ještě putoval po tvářích. Následně se mi podívala do očí.

,,Roky, je to jako kdyby mě někdo pořád švihal bičem za každou věc, co se ti stane," odpověděla a pak přesunula zrak zase jinam. Šlo vidět, že jsem jí zahnala do rohu, až moc. V tom se mi zase v hlavě přemítla ta vzpomínka ze záchodů a já začala přemýšlet, co by to mohlo být. Jestli ty signály vydávala roky a já si toho nevšimla, tak jsem musela být slepá, protože jsem opravdu nechápala o co tady jde. Když v tom se mi v hlavě přehrála další vzpomínka toho, jak mi řekla, že se jí líbí i holky a ta další, kdy mi pověděla, že je zamilovaná do někoho jiného, spojila jsem si to nějak dohromady. Abych se přesvědčila, tak jsem musela něco vyzkoušet. Když se na mě přesunula zase zrak tak jsem se k ní obličejem trochu přiblížila, když se nepohnula, tak jsem se začala přibližovat ještě víc, když jsem byla tak deset centimetrů od jejího obličeje, tak uhnula. Já to tedy nejsem. Nevím, proč mě napadlo to, že ten člověk do kterého je zamilovaná jsem zrovna já, ale to chování na to trošku sedělo. Ale jelikož uhnula...

Pohled Julie

*******

Začala jsem panikařit, řekla jsem věci, které si dá tak snadno dohromady, Nat není tak hloupá, dá si to dohromady. Uhnula jsem, když byla deset centimetrů od mého obličeje. Tak moc bych jí ráda políbila, ale já nemohla, ne teď a ne nikdy. V mé hlavě to teď spíš připomínalo, že se celé město snaží evakuovat. Teď jsem jí chtěla od sebe tak moc odehnat, ale ta druhá půlka byla prostě silnější. Jsem sobecká. Proto jsem se naopak zase k ní přitulila a snažila se myslet na pozitivní věci, tak jak mi to poradila Jennifer. Ale moje obavy a úzkosti začaly víc než sílit, přišlo mi, jako kdyby začínaly už pomalu ovládat moje tělo. 

,,Přespíš tu tedy?" zeptala jsem se tichým hlasem mezitím, co jsem byla na ní nalepená, jako kdyby měl na ní záviset můj vlastní život, ale možná to tak přeci jen bylo. Připadala jsem si v té poloze jako dítě, které se snaží jeho matka uklidnit, jelikož pod postelí vidělo příšeru.

,,V tomhle stavu tě tady nechat nemůžu," řekla také tichým hlasem. Proč mi dáváš pořád takové naděje? ,,Nějak to dopadne, ale pamatuj si, nedokázala bych tě najednou nenávidět. Na to mě přeci znáš moc dobře ne?" šeptla opět. Z toho mi naskočila husí kůže a nevím proč, ale po tváři mi stekla slza radosti. To, že mi řekla, že by mě nikdy nemohla nenávidět mě uklidnilo snad nejvíce. Já to chci tak moc říct, ale nemůžu. Já to nedokážu, i když jsem teď dostala signál, že i potom by to bylo dobré...nevím, pořád mi ta druhá strana vnucovala ten názor, že mi lže, že mě chce jen uklidnit a poté mě opustit. Já se jí vzdát ale nechci.