You saved me

3.

Následující den, hodina před utkáním, pohled Natalie:

,,Julie, mohu s tebou na chvíli mluvit?" přišla jsem za vyšší blondýnkou. Otočila se na mě a přikývla. Vzala jsem ji tedy za ruku a táhla jí dál od ostatních a zastavila na místě, kde jsme už dlouho nebyly. Ona se podívala, kam jsem jí to dovedla. Holčičí záchody. ,,Pamatuješ na náš tehdejší rituál?" zeptala jsem se nervózně. Odpovědí mi bylo její kývnutí a zaplutí do jedné z kabinek záchodu, přišla jsem za ní a ona zamkla. ,,Já jen..... No víš.....Prostě jsem nervózní a napadlo mě, jestli bychom to tentokrát neudělaly obráceně," vysypala jsem ze sebe. Abych vysvětlila ten rituál. Kdysi byla Julie ze zápasů nervózní a já jsem jí pomáhala, byla jsem v klidu, jelikož jsem byla vzadu a ve předu je to obzvláště stresující. Tehdy jsme se vždy vytratily na nějakou dobu a ona poslouchala mé srdce s účelem, aby to své sladila do stejného rytmu. Nikomu jsme to neřekly. Pak už to nepotřebovala. Takže jsme na to jednoduše zapomněly. Ale teď se to nejspíše vrací zpátky.

Pohled Julie:

Obráceně? Zdá se mi to? Ona je nervózní. Tehdy jsem to přestala dělat z jednoho důvodu, nestačilo mi to, chtěla jsem jí cítit víc. Ale to by bylo divné, už tehdy jsme si sundaly dresy a jen v šortkách a podprsence se objímaly. A pořád tam nějaké city jsou. Tahle žádost, jako bych se vracela zpátky, ale přikývla jsem a sundala si dres. Roztáhla jsem náruč a ona udělala to samé, ihned mě objala. Musím se ovládat. Úplně jsem zapomněla na to, jak to byl úžasný pocit. Docela mi to chybí a někdy, kdy se převlékáme na trénink tak ji pozoruji. Nikdy jsem jí neviděla bez modřin, vždy měla nějaké nové po celém těle. Vzala jsem jednu její ruku, natočila se směrem, kde jsem držela její ruku a ruku natočila směrem k sobě. Vypadá to hrozně. Kvůli mé zbrklosti.

,,Nebolí to," ujistila mě a já si jí k sobě přitiskla víc. Vždy říkala že to nebolí, ale pak jsem jí slyšela tiše vzlykat. Nevím, proč vždy všem lže, že je v pořádku. Pořád jsem se dívala na to její fialové předloktí, dnešek by nejspíše stejně nezvládla.

,,Je mi to líto, je to jen kvůli mě," šeptla jsem a ona se na mě podívala. Sakra, proč si tak roztomilá? Zavrtěla hlavou na znamení, že to moje chyba není. ,,Doufám, že dnes vyhrajeme, tvé schopnosti smečování jsou neuvěřitelné a ten výskok, nechápu to," přiznala jsem se. Dala jsem najevo svou nervozitu a ona to nejspíš poznala z mého tlukotu srdce. Trochu se odtáhla.

,,Jestli si pořád nervózní před zápasy, proč jsme ten rituál nedělaly dál?" zeptala se nechápavě. Ve mě v tu chvíli hrklo, teď jí to říct nechci. Není správná chvíle. Opětovala jsem jí pohled a sedla si na sklopené prkýnko záchodu.

,,Nemoha jsem tě pořád takhle využívat, chtěla jsem se trochu osamostatnit. V hlavě mi pořád běhala myšlenka, že jednou jedna z nás dostane nabídku, tak jako ty včera a přijme ji, takže by to bylo potom k ničemu. Co bych dělala? Nemohla bych přijít za někým od nás z týmu a říct: Hele, s Nat jsme měly rituál, který mi pomáhal se uklidnit, pomohla bys mi s tím. A pak bych řekla, co to je za rituál. Přišlo mi to stupidní a tak jsem se s tím snažila vypořádávat sama různými způsoby a do nedávna jsem používala gumičku na zápěstí, natahovala jsem jí a pouštěla," vysvětlila jsem a ona na mě koukala jako na blázna. Ale přikývla. ,,Potřebuješ ještě chvíli?" zeptala jsem se jí a modlila se, aby řekla ano. Jen přikývla a já jí zase objala. Mohly jsme tam stát tak čtvrt hodiny a ona se odtáhla.

,,Díky Jul, pomohlo mi to," řekla a oblékla se. Já udělala to samé. Naštěstí jsme byly na záchodech samy a tak jsme bez problému vyšly ven. Samozřejmě jsme potkávaly cestou zpět ostatní dívčí týmy, které hleděly na ruce Natalie. Ona se tvářila, že je v pořádku. Proč to sakra v sobě tak dusí?

Pohled Natalie:

Připadala jsem si jako pod rentgenem. Všichni se na mě dívali a já začala být zase nervózní. Jul mě objala jednou rukou kolem ramen a vedla mě pryč. To mě trochu uklidnilo. Ale vždy mi její dotek přišel divný, takový jiný, dokázal mě uklidnit, ale zároveň znervóznit. Její oči, když mě pozorovala. Přišlo mi, jako by mi viděla do hlavy, že věděla, co si myslím. Nikdy jsem ten pocit tolik neřešila. Došly jsme k našemu týmu.

,,Kde jste se zase couraly?" zeptala se nás hned Jennifer. Odpověděla jsem, že mi nebylo dobře a Julie šla se mnou. Uvěřila mi to. Koukala jsem se do země, ale i tak jsem vycítila pohled, který patřil Julii. 

,,Nedívej se na mě tak, znervózňuješ mě," sykla jsem potichu tak, aby to slyšela jen ona. Jen se ušklíbla a odvrátila pohled. Co to sakra bylo? Přišla za mnou trenérka. Chtěla se nejspíš podívat na  moje ruce. Ukázala jsem jí je.  Koukla se na mě pohledem který se ptal, jestli jsem si jistá, že chci hrát. Pak nám řekla, že se máme rozcvičit a pomáhala nám s rozcvičkou, že nám nadhazovala míče. Většina lidí se divila, proč dnes nemám dres libera. Mám pořád své číslo, ale jednoduše má dva dresy. Takže jako libero si vždy musíte vzít ten druhý než ostatní abyste byli k rozeznání. Po rozcvičce jsme měl ještě nějakou chvíli než začne náš zápas. Jul se držela u mě a holky mi ještě držely palce s dneškem. Ignorovala jsem komentátory, kteří se divili, proč dnes nejsem libero, ale hlavně jejich poznámky o mých modřinách. Holky si povídaly o taktikách, které by mohly dnes vyzkoušet. Nikdy jsem s nimi netrénovala takhle, jako to budu děla teď, ale myslím si, že si zvyknu rychle. Dívala jsem se na naše soupeřky, které byly hodně vysoké. 

Flasback:

,,Znejistěla si," poznamenal Anthony. Povzdechla jsem si, Austinovy bloky mě znervózňovaly. Je moc dobrý, nedokážu tak vyskočit. Proto jsem jako zbytek mé rodiny skončila na pozici libera.

,,Já to nedokážu, promiň Austine, vím, že si chtěl trénovat bloky," posmutněla jsem, ale on se jen usmál a přešel ke mně. Vzal mé ruce a já se nechápavě dívala.

,,Je to o létaní, tak tomu říkáme my velcí, protože u některých malých lidí jako si ty tomu jinak říkat nejde," zasmál se. Ukázal mi jednu pozici. Vypadal jako pták, co chtěl létat. ,,Z téhle pozice se dostaneš vysoko, jen tomu musíš věřit. Ale je to hlavně o nohách, jde o to jakou máš sílu a výdrž," řekl. Odstoupil dále a ukázal mi to. Létání. Je to zvláštní, ale pocítila jsem touhu to zkusit. Zopakovala jeho pohyby, skutečně se mi to podařilo a já dokázala vidět na druhou stranu hřiště. Dopadla jsem na zem a koukala na druhou stranu. ,,Vidíš, úžasný pocit že? Ale taky je to o tom, že musíš věřit nahrávači. Musíš věřit, že tě dokáže uchránit před bloky soupeřů," zasmál se vyzdvihl mě do vzduchu. Proč to pořád dělá? Připadám si jako mimino.

,,Je to tak, ale důvod, proč takoví prcci nesmečují. Musíte použít dvakrát více energie než normální smečaři, ale na to  se dá zvyknout, alespoň myslím," řekl Anthony a já na ně zírala. Jsem jejich vedoucí, která je má učit, ale místo toho učí oni mě. Nevadí mi to, ráda se něco naučím.

Konec flashbacku.