You saved me

22. Kapitola

O dvě hodiny později, stále pohled Julie

*******

Seděly jsme na nějaké uprostřed parku a všechny jsme si povídaly. Byla to různá témata. Ale spíš jsme se bavily o tom, jak to bude teď s volejbalem. Budu muset s Nat hodně trénovat, pokud se chci stát nahrávačkou a moc dobře si to uvědomuji. Všimla jsem si, že má Nat pořád obvázaný ten kotník, nejspíš jí to musí bolet a já jí vytáhla ven. Ale na jejím chování mi něco nesedělo, byla taková moc zamlklá, když jsme na ní mluvily, bylo to spíš jakoby jsme mluvily do zdi. A pak jsem to už nevydržela a prostě si jí odtáhla stranou. Musela jsem prostě vědět, co se stalo.

,,Jsi úplně mimo, stalo se snad něco doma?" zeptala jsem se starostlivě. Ani se mi nedívala do oč, dívala se všude okolo. Jen zavrtěla hlavou, že ne. ,,Nat, nelži mi, já vidím, že se něco stalo," promluvila jsem na ní přísnějším tónem hlasu. Jinak t os ní ani nejde. 

,,Když říkám, že nic, tak nic," zavrčela si potichu pod nosem a to mě o dost namíchlo. Chytla jsem jí tedy pevněji za paži a táhla jí o něco dál. Na holky jsem jen houkla, že si jdeme odskočit. Zastavila jsem se na místě, kde nebylo ani nohy.

,,Vyklop to," řekla jsem přísně. Dala jen oči v sloup ve znamení, že se o tom nehodlá bavit. Nenapadlo mě nic jiného než jí zahnat do nejbližšího rohu a namáčknout jí tam. Udělala jsem to a ona začala vypadat zoufale, hledala únikovou cestu, ale tu najít nemohla. Nezbývalo jí tedy nic jiného než se mi dívat do očí. ,,Nat, já tohle dělat nechci, ale v téhle situaci, ve které jsi doma, mám o tebe strach, proto chci, aby si ke mně byla naprosto upřímná jasné?" řekla jsem o něco milejším tónem. Povzdechla si a přikývla. Tak jsem se odtáhla, chtěla odejít. Opět jsem jí chytla za paži. ,,Ale ne, ty nikam nejdeš, nejdřív mi to vyklopíš a pak mi je to jedno," ušklíbla jsem se a zase jí stáhla zpátky na její místo.

,,Fajn! Táta možná ví, že si tam byla! Možná slyšel tu ránu, jak na tebe spadl ten batoh, nebo já nevím! Prostě mi pak nakráčel do pokoje jako pán tvorstva a jednu mi vrazil!" křikla na mě. Co prosím? Slyším dobře? Proto jí musel vrazit? S Nat jsme už tajných přespávaček měly tolik, že to už naše mámy přestaly řešit. A on prostě přijde a jednu jí vrazí? Ten chlap mě začíná štvát víc a víc, na ní mi nikdo sahat nebude. Odstoupila jsem od ní se zamračeným výrazem a promnula si čelo.

,,Děláš si ze mě srandu?" zeptala jsem se spíš sama sebe.

,,Vypadám snad na to, že si dělám srandu," mračila se na mě a já se na ní dívala se zamračeným výrazem. Ona se opírala o ten roh, do kterého jsem jí před chvíli namáčkla a já si musela udržet normální myšlenky, tak jsem od ní odvrátila pohled. Jak moc bych jí teď políbila. Otočila jsem se k ní zády a v tu chvíli jsem ucítila, jak se mi tiskne na záda a objímá mě kolem pasu. Zavřela jsem překvapeně oči a dělala vše pro to, abych tak i nevydechla. Chytla jsem ty její malé ručky do svých.

,,Nějak to vyřešíme, tohle bylo jen něco malého, ale jestli se to bude zhoršovat, budu s tím muset něco udělat," povzdechla jsem si a za sebou jsem slyšela tiché "hmmm".  Opravdu začínám litovat, že jsem jí neřekla celou pravdu, ale to bych s ní teď asi venku nebyla. ,,Pojď, vrátíme se, už nás asi hledají," šeptla jsem a vzala její ruce tak, abych se mohla z jejího objetí vymanit.

Pohled Natalie

*******

Moc se mi zpátky nechtělo, chtěla jsem jí ještě objímat, má to na mě pozitivní vliv a já se cítím v bezpečí, ke všemu jsem byla hrozně unavená a nezmohla jsem se snad na nic. Šouravým krokem jsem se vydala za ní. Ráno jsem se divila, že mě vůbec pustil ven. Protože se na mě díval takovým vražedným pohledem, nebylo mi to vůbec příjemné. Bojím se, hodně.

,,Nemůžeme jít k tobě domů? Jsem děsně unavená," řekla jsem a ona na mě stočila ten svůj rentgenový pohled, pod kterým jsem se mírně ošila. Snažila jsem se na sobě nedát nic zdát a tvářit se normálně.

,,Asi půjdeme, taky jsem taková unavená, tak čemu se divíme, včera to byla hrozná fuška," uchechtla se a já se jen pousmála. To byla. Pořád mě ještě pobolívá ten kotník, ale to bude dobrý. Vůbec se mi ale nechce jít do školy, nejradši bych jen spala, ale musím. 

,,Kde jste takovou dobu?" zeptala se nás Emily hned jak jsme k nim přišly.

,,Ještě jsme něco řešily a asi už půjdeme ke mně, jsme nějaké unavené, takže si pustíme film a budeme se válet," pokrčila rameny Julie. Jennifer po ní šlehla zamračeným výrazem a Julie se na ní dívala pohledem "Co blázníš, o nic nejde." To je divný. Ty dvě něco ví a já ne. Emily se na ně dívala stejným pohledem jako já. Pak jsme se podívaly na sebe a jen jsme nad  tím pokrčily rameny. Je to jen mezi nimi. Počkat, Julie je na holky, co když s Jennifer chodí a ona na mě žárlí? Budu se na to po cestě Jul zeptat. 

,,Dobře, jen běžte. Já s Emily půjdu ještě do cukrárny, mám na něco chuť," řekla Jennifer a vstala. Emily se k ní hned připojila a pak jsme se jen rozloučily. Naše čtveřice se rozešla po dvojicích, každá opačným směrem.

,,Ty Julie?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Stočila na mě svůj pohled a vyzývala mě jím, ať mluvím dál. ,,Ty s Jennifer chodíš?" otázala jsem se potichu. Nechtěla jsem být zvědavá nebo něco, ale tohle mě opravdu zajímalo. Rozhostil ose ticho a najednou Julie vyprskla smíchy.

,,Cože? Ne, pro boha ne," smála se. ,,Jak tě to sakra napadlo?" smála se.

,,No já jen, že když si řekla, že jdeme k tobě, tak po tobě šlehla zamračený pohled. Skoro to vypadalo, že žárlí. Proto mě to napadlo," vypadlo ze mě. Cítila jsem se najednou tak trapně, až to snad ani nebylo možný.

,,Nechodíme spolu, já jsem zamilovaná do někoho jiného," zasmála se naposled. Do někoho jiného? To ve mě probudilo zvědavost a touhu to zjistit, ale ona vypadala, že se o tomhle tématu bavit už nechce, takže jsem raději mlčela.