You saved me

8.

,,Chci si ještě promyslet, jak ti to řeknu, necítím se na to, je to dost citlivé téma," vydala jsem ze  sebe ve snaze, že získám více času. Ona se na mě dívala a já hned věděla, že to nenechá jen tak. Ale já se potřebuju připravit a já nejsem připravená.

,,Jestli ti dali nabídku do jiného týmu, tak mi to řekni, nevadí mi to," založila si ruce na prsou a čekala, co ze mě vypadne. Ztuhla jsem. Nabídku do jiného týmu? Žádnou jsem nedostala a ani snad nikdy nedostanu. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne, žádnou nabídku jsem nedostala. Nech to prosím tě být, řeknu ti to až se na to budu cítit dobře?" podívala jsem se jí do očí a blíž k ní přistoupila. Ona uhla pohledem a trochu couvla. Nevím proč, ale tohle její chování mi přijde divné a namlouvá mi, že by to mohla cítit stejně. Ale i Jennifer mi řekla, že mi to nebude namlouvat, ale prý jí přijde, že to mezi námi dvěma skřípe. Trochu jsem se tedy zamračila a zase otočila směrem, kterým jsme měly jít na autobus. Mlčky šla celou dobu za mnou.

Pohled Natalie:

Kráčela jsem potichu za ní a zrak upírala na zem, která s každým krokem mizela za mnou. Vrtá mi to hlavou a mrzí mě, že mi to nechce říct teď. Pokud se na to necítí, tak to chápu, ale jsme kamarádky už hodně dlouho, prostě mám o ní starost. Vypadá, že jí to hodně trápí, takže se nehodlám vzdávat a budu se pořád ptát. Zastavily jsme před naší tělocvičnou, kde jsme trénovaly.  Všimla jsem si jejího pohledu, který mě skenoval, nedávala jsem na sobě znát žádné emoce. Přišla mi zpráva od mamky.

Zprávy:

Máma: Tomu neuvěříš zlatíčko. Víš koho zítra ve tři pouští?

Já: Koho?

Máma: Tvého tátu.

Konec zpráv.

Kompletně jsem ztuhla a nevědomky se rozklepala. Skoro mi i spadl telefon. Strčila jsem ho ihned do kapsy. Vzpomněla jsem si na všechny své chvíle s tátou. Nikdy to nebyl dobrý otec. Trestal mě za každou malou chybičku. Dodnes si pamatuji, že se mi na jednom zápase nepodařilo přijmout několik míčů. Doma jsem následně za trest musela držet dva kýble s vodou. Ruce jsem musela mít roztažené do T a měla jsem zakázáno je povolit. Tenkrát jsem to nevydržela. Ani se to těch pět minut nedalo a po dvou minutách jsem je upustila. Dostala jsem následně páskem přes zadek. Trvalo to nějakou dobu, trestal i mamku, ale ona mu přesto odpustila, protože ho milovala. Myslím si, že to bylo spíše kvůli strachu. Potom ho někdo nahlásil za domácí násilí a táta šel do vězení. Tenkrát jsem byla kvůli němu v depresích, za to ho odsoudili a je to už pět let, myslela jsem si, že dodělám střední, vypadnu a v životě ho neuvidím. Bohužel se mi mé přání nesplní.

,,Jul, můžu u tebe zítra opět přespat?" zeptala jsem se rozklepaně a zjistila,  že mě pozorovala celou tu dobu.

Pohled Julie:

Celou dobu jsem jí pozorovala. Rozklepala se a zrychleně dýchala. Následně se mě zeptala, jestli u mě nemůže zítra přespat.

,,Samozřejmě. Nevidím jediný důvod, proč by si nemohla," usmála jsem se trochu. ,,A co se stalo? Klepeš se jako čivava," poznamenala jsem mírnými obavami. Vzpomněla jsem si na tyhle stavy, které měla, když byla mladší. Potom mi to všechno řekla a já to prostě nevydržela. Řekla jsem to mámě, která to nahlásila na policii.

,,Tátu zítra pouští," řekla mi narovinu a koukala před sebe, najednou to bylo, jakoby se jí z očí vytratila všechna radost. Trhaně jsem se nadechla a viděla v jejích očích slzy, vím moc dobře co si prožila, všechno mi to vyprávěla. Udělala jsem dva dlouhé kroky a hned byla u ní. Z dálky jsem viděla další holky z našeho týmu. Objala jsem jí a ona se skoro ihned ztratila v mém objetí. Jennifer s Heather a Emmou se přidaly do našeho objetí a to ani nevěděly, co sed děje. Nat se na mě ještě více natiskla a cítila jsem, jak mi na zádech svírá mikinu. Hned poté, co se Jennifer s holkami se odtáhly mi Jennifer naznačila, ať jí to potom napíšu, taky jsem jí říkala všechno, ví i o tomto temném období Nat. Ale všimla jsem si jejího přihlouplého výrazu, když mě a Nat pozorovala. Skoro se až rozplývala. Mezitím přišel i zbytek holek, které na nás mohly oči nechat a to samé trenérka s manažerem. Hned co přijel autobus, tak si Nat zabrala své obvyklé místo a já si sedla vedle ní. Ihned jsem vytáhla mobil a naťukala zprávu Jennifer.

Zprávy:

Já: Zítra propouští jejího tátu.

Jennifer: To si děláš srandu, co bude dělat?

Já: Zítra chce u mě přespat, ale myslím si, že by se v tuhle chvíli nejradši ke mě nastěhovala, nijak by mi to ale nevadilo, byla bych spíše ráda.

Jennifer: Myslíš, že bude stejný když se vrátí?

Já: Myslím si, že to bude horší. Přeci jen pět let je dlouhá doba, většina lidí se polepší, ale u něho tomu zrovna nevěřím, je to sadista. To se těžko člověk odnaučí.

Jennifer: Věřím, že ty jí ochráníš, nebo jí pomůžeš.

Já: Bude to těžký, protože to všechno dusí v sobě. Pravděpodobně to bude schovávat.

Jennifer: Já ti věřím Jul, vím, že jí miluješ a ty si jediná komu nejvíce věří, minule ti to taky řekla ne? Řekne to znovu.

Já: Asi máš pravdu.

Konec zpráv.

Podívala jsem se na Nat, která nepřítomně hleděla ven a nejspíše se utápěla ve svých vzpomínkách. Pak jsem přesunula zrak na Jennifer, která měla na tváři lítostivý výraz. Bála se o ní stejně jako já. Abych alespoň trochu Nat povzbudila, vzala jsem jí jemně za ruku a držela jí. Ona mi stisk ihned oplatila.

Pohled Nat:

Flashback:

,,Tatínku, promiň, příště se budu snažit víc," mumlala jsem omluvná slova, když jsem se krčila v rohu svého pokoje a sledovala ho, jak se ke mně přibližuje s páskem v ruce. Věděla jsem moc dobře, co přijde a bála jsem se. Klekl si přede mne.

,,Tím mi chceš říct, že si se nesnažila?" zeptal se mě a díval se mi u toho do očí. Byl děsivý. Všimla jsem si mamky, která nás pozorovala, nikdy nezakročila, jen se dívala, i když jsem jí očima prosila o pomoc. ,,Proto ti chci pomoc Natalie. Bolest je nejlepší učitel víš. A víš co to je ještě?" usmál se skoro jako vrah ve filmech. Zakroutila jsem hlavou. ,,Je to hlavně zábava," řekl a vzal mě za ruku. Táhl mě k mé posteli, chtěla jsem se vzpouzet, ale měla bych to o dost horší. Sedl si, přehodil si mě přes svá kolena, vyhrnul mi tričko a stáhl kalhoty. Napřáhl se a švihl. Udržovala jsem v sobě bolestné výkřiky a brečela co nejtišeji to šlo. Bylo mu jedno kam mě praštil. Buď přes zadek, nebo přes záda, bylo to jedno, účinek to mělo stejný.

Konec flashbacku.