It's in my blood

Chapter 14

Prošla jsem těžkými šedými dveřmi, které mi Mia podržela, do tmavé špinavé chodbičky.

"Jenom jdi rovně za Harrym." popostrčila mě Mia.

Jen co jsem udělala první krok, abych následovala Harryho touhle polorozpadlou budovou,  zakopla jsem o cosi neidentifikovatelného. Kdyby mě Mia nechytila, asi bych už dávno ležela na zemi.

"Opatrně princezničko." posmíval se mi Harry z druhého konce chodby. Podívala jsem se na něho vražedným pohledem. To on už ale neviděl, protože zabočil za roh. 

Šli jsme tou nekonečnou chodbičkou pořád dál a dál. Bylo to tu zvláštní. Staré, špinavé, všude okolo leželo kdo ví co, ve stěnách díry. Opravdu nechápu, co tady dělám a hlavně, jak tady můžou mít tu svoji klubovnu?!

"Jo, není to nic moc, ale počkej až se dostaneme do galerie. Ta se ti bude líbit." řekla Mia, když si všimla mého napůl zděšeného a napůl znechuceného výrazu.

"Jsi si jistá? Zatím to vypadá jako nějaké feťácké doupě." 

"To je maskování. Tak to aspoň říkaj kluci. Že prej, když to bude vypadat co nejhůř, tak si toho nikdo nevšimne a nikdo sem nebude lízt a nevykradou je." 

"Tak to stoprocentně musí fungovat!" 

"Si piš!" zasmála se Mia.

Konečně jsme došly na konec chodby, kde stál Harry opřený o dveře.

"Klidně jste mohly jít ještě pomaleji." řekl sarkasticky a založil si ruce na prsou.

"Tak proč si nešel dovnitř?!" odsekla mu Mia. 

Harry jí podal žlutý papírek. Mia si ho vzala a rychle přečetla. "Děláš si prdel?!" zmačkala papírek a hodila ho na zem. Už vím, proč je tady takový bordel.

"Co se stalo?" zeptala jsem se jí.

"Niall tady byl sám a tak se rozhodl jít na jídlo. Ten blbec nemůže napsat normální sms, ale nechá tu papírek, takže já teď musím jít zpátky do auta pro klíče." řekne rozhořčeně a nastaví ruku k Harrymu. "Dej mi klíčky od auta."

Harry zaloví v zadní kapse a podá jí je. Mia se otočí na podpatku a v minutě je pryč.

Mio, co to děláš?! Nenechávej mě tu s ním samotnou! Sakra!

 Kouknu se na Harryho, který stále stojí zády opřený o dveře a sleduje mě s tím jeho hravým výrazem na obličeji. Odvrátím zrak a snažím se to ignorovat, ale je to tak nepříjemné a znervózňuje mě to.

"Proč si tak nervózní?" prolomí ticho Harry.

"Já nejsem nervózní." zatřepu hlavou a kouknu se do země. Do obličeje mi spadne pár pramínků vlasů, které si hned zastrčím za ucho.

"Takže ti ty rukávy udělaly něco fakt příšernýho, že je tak šíleně žmouláš?!" 

Koukla jsem se na své ruce a teprve teď jsem si uvědomila, jak moc jsem svůj svetr drtila v rukách. Hned jsem je pustila a levou rukou jsem se chytila za pravý loket. 

"Já se tu jen necítím příjemně a navíc je mi zima, protože jsem si nechala kabát v autě." zadívala jsem se mu hluboko do očí, aby pochopil, že to myslím vážně. Jasně, že jsem z něho byla nervózní, ale rozhodně jsem nechtěla, aby to věděl.

"Jistě" ušklíbl se. 

"Víš, co bys potřebovala?" oblízl si Harry svůj spodní ret.

"Co, Harry?" otráveně jsem se na něho podívala.