It's in my blood

Chapter 8

Já vím, že je to trošku později, ale musela jsem se učit na zítřejší velkou písemku z chemie... :( Taky tak moc nesnášíte konec pololetí??
Jinak s eomlouvám za chyby, moc jsem to nekontrolovala... ;) :D
Vaše Kami*

Až jsem se vzpamatovala z toho, co se tu stalo před chvíli,  dojedla jsem zbytek mé večeře. Oslava už byla v plném proudu. Nechápu, jak se sem během takové chvilky mohlo dostat tolik lidí. Nebo to nebyla taková chvilka? Odložila jsem misku do dřezu a vydala jsem se chledat Miu. Bylo od ní celkem nepěkné, že mě sem tak pracně dostávala a pak se mnou za celý večer prohodí sotva dvě věty. Kolik je vůbec hodin. Kde mám vlastně tašku?? 

Probojovávala jsem se mezi lidmi do obýváku, kde by podle mé dedukce měla být moje taška. Přes všechny ty lidi nebylo moc dobře vidět, ale po chvilce jsem ji uviděla na parametu. O který se ovšem opíral Harry. O můj bože! 

Nemůžu si pro ni jít bez toho, aby si mě všimnul. Možná bych to dokázala, ale nechci to riskovat. Po tom výstupu v kuchyni už mu nikdy nechci být tak blízko. Už nikdy mu nedovolím si se mnou takhle hloupě zahrávat. Nevím jaký je, ale stačí mi to co jsem zatím poznala a vážně se mi nelíbí. Je přehnaně sebevědomý, myslí jenom na sebe, dělá ze sebe někoho, kdo není a navíc si ze mě dělá bezdůvodně srandu a zesměšňujemě před všema.

Stoupla jsem si ke zdi, abych nepřekážela ostatním, kteří najednou museli strašně začít tancovat. Vždyť to ani tanec není. Skákání s rukama ve vzduchu nemá s tancem nic společného. Tanec máte prožívat, máte být součástí hudby, máte si dávat záležet, aby hudba procházela každým kouskem vašeho těla.Každá jedna buňka. Musíte to cítit od kořínku vlasu na hlavě, po prsty na nohou. Nic z toho ve skákání na hudbu, ve které se opakují tři slova pořád dokola, rozhodně není.

Už tu stojím tak deset minut a Harry je stále opřený o parapet a horlivě si povídá s nějakým klukem, kterého neznám. Vlastně já tady neznám nikoho. 

"Co tady tak postáváš?" uslyším z ničeho nic. Otočím se za hlasem a před sebou vidím stát Louise. Váhám, jestli mu mám říct o tašce a o Harrym. "Čekám až Harry odejde od toho parapetu, abych si mohla vzít moji tašku" ukážu směrem, kde se nachází Harry a moje taška a Louis se tam podívá. "Proč si ji prostě nevezmeš? Harry tě neukousne." dobírá si mě. "Já ho nemám ráda." trapně zašeptám a doufám, že mě slyšel. On se zasměje. Takže to slyšel! 

"Proč ho nemáš ráda? Každá holka ho má ráda. On má takový svůj britský šarm, kterým je všechny dostane na  kolena." mrkne na mě. "Britský šarm?" zeptám se nechápajíc. "Jop. On je z Anglie. Mohla sis toho všimnout podle jeho přízvuku." zase si mě dopíral. No jistě! Jak jsem si toho nemohla všimnout?

"Proč se sem přestěhoval?" zeptala jsem se ignorující poslední větu. "Proč se ho na to nezeptáš sama?" úšklebek obrovských rozměrů se objevil na jeho tváři, který schoval za červeným kelímkem, ze kterého se najednou napil. Co? 

"Ty nepiješ, princezničko?" No tak to si musíte dělat srandu! Pomaly jsem se otočila směrem k Harrymu. "Ne, nepiju." Chěla jsem ho obejít a využít této příležitosti, kdy jsem si konečně mohla vzít moji kabelku, ale on mi zatarasil cestu. "Pročpak ne?!" vzal si svůj kelímek a napil se. "Proč bych to dělala?" 

"Protože bys pak nebyla tak upjatá."  COŽE?!. 

"Já nejsem upjatá! Jen proto, že nedělám stejné věci jako ty, neznamená, že jsem upjatá." skřížila jsem si ruce na hrudi a porozhlídla jsem se, jestli náhodou neobjevím Miinu hlavu. Kde ta holka sakra je?! 

"Ty se mě bojíš?" řekne a stoupne si o krok blíž ke mě. Instinktivně o krok ustoupím, což zapříčiní, Harryho hrdelný smích. Zamračeně se na něho podívám. On si jenom zase odpije z kelímu, který celou dobu drží v ruce, a odstoupí zase zpátky. "Jistě, že ne, princezničko!"

Kde je Mia, když ji potřebuju?! 

"Jestli hledáš Miu, tak ji najdeš u Nialla v pokoji." mrkne na mě. 

"Cože?" překvapeně na něho vyvalím oči. To mě sem přitáhla jenom proto, aby se mohla vyspat s Niallem? "S dovolením" naznačila jsem mu, že bych ráda prošla a že mi stojí v cestě.

 "Ten pokoj je ale na druhý straně." ukazál rukou, ve které držel kelímek, někam za mě. 

"Já ale nechci jít do toho pokoje." odsekla jsem mu naštvaně. "Pustíš mě teda , prosím?" 

"A kam teda jdeš, princezničko?" řekl hravě a dal si pořádně záležet na posledním slově.

 "Přestaneš mi tak říkat?" rozčileně jsem se ho zeptala. Jestli sis nevšimnul, tak jsem vážně naštvaná, tak mě nepokoušej! 

"Nope" zakýval hlavou se strany na stranu s úšklebkem na tváři a zase se napil. 

Frustrovaně jsem si oddechla a prostě jsem ho odstrčila na stranu a šla si pro svou kabelku.