It's in my blood

Chapter 31

„Proč si mi volal, Harry?" vypadne ze mě. Dnes vůbec nepřemýšlím?!

Harryho výraz se změnil. Teď je poněkud...naštvaný.

„To byl omyl. Všechno to byl omyl." Zdůrazní slovo všechno. Oh... to trošku zabolelo.

„Tohle nedělej. Nemůžeš mě políbit, pak se ke mněchovat jakoby nic a pak tu na mě čekat a říkat mi tyhle věci. Takhle tonefunguje. To není prostě fér. Já-" nestačila jsem to doříct, protože jsemucítila jeho rty na svých. Prvních párchvil jsem byla zaskočená, ale pak jsem se tomu poddala. Přišlo mi, jako kdybyto bylo to, na to jsem tak dlouho čekala. To, co jsem potřebovala. Můj obličejvzal do dlaní a přitáhl si mě více do našeho polibku. Moje se instinktivněopřeli o jeho vypracovanou hruď. Všechnymoje pochybnosti a myšlenky byly pryč. Jen on a já. A přišlo mi to tak správné.Tak opravdové, tak silné, což zapříčinilo, že jsem vzala jeho mikinu a přitáhlasi ho ještě blíž. Naše polibky byly vášnivější. Pak se odtáhl a opřel si jehočelo o mé. „Tohle mi nedělej."

Jakmile ta slova opustila jeho ústa, vrátilo mě to zpátky do reality. Vzala jsem jeho ruce do svých a odtáhla jsem se od něho. Na tváři se mu objevil zmatený výraz.

„Ne, TY už tohle nikdy nedělej." řeknu mu a ustoupím od něho směrem ke dveřím. Stihnu udělat sotva dva kroky, když mě chytí za ruku a otočí mě zpět k sobě.

„Neodcházej." jeho oči se vpíjí do mých. Je zmatený? Naštvaný? Nemůžu jeho emoce přečíst.

„Jak si řekl. Všechno to byl omyl." Tohle všechno, co mezi náma je...nebo není...bylo... prostě tady už nic není.

Moje slova způsobí, že mě Harry pustí. V koutku duše jsem doufala, že bude něco namítat. Že mi bude odporovat a vysvětlí mi, co to VŠECHNO mělo znamenat. Ale on nic neřekl. Jen tam stál a koukal na mě. Nemohla jsem to vydržet. Do očí se mi dostávaly slzy. Rychle jsem se otočila a vběhla do domu. Proč brečím?! Mířím rovnou do svého pokoje a zároveň se sebe strhávám po cestě všechno oblečení a jdu rovnou do sprchy doufajíc, že ze sebe smyju posledních pár dnů mého života. Jeho rty, jeho oči, jeho slova, JEHO...

Dívám se do zrcadla. Mokré vlasy podél obličeje, opuchlé červené oči, žádná barva ve tváři. Skoro se vůbec nepoznávám. Takový dopad na vás může mít jen pár chvil strávených s jením člověkem. Musím se jít odreagovat. Sprcha mě neuvolnila tak, jak jsem chtěla. Jdu do pokoje, kde si obleču taneční body a legíny. Usuším si vlasy a hodím na sebe mikinu. Čapnu svoji tašku na tréninky a jdu z pokoje. Když si obouvám boty, začne mi zvonit telefon. Ztuhnu. Co když je to Harry? Proběhne mi hlavou. Na displeji se ale objeví matčino jméno. Uvolním vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že zadržuji.

„Ano, mami?"

„Kde jsi?"

„Jedu do školy. Tancovat." odpovídám a snažím si nazout moje conversky.

„To je skvělé! O tom přesně s tebou chci mluvit. Mluvila jsem s paní Claittonovou a Johnsnovou o tobě a Julliardu. Jsou nadšené. Pozvala jsem je na ples, kde budeš mít sólo tanec." Cože?!

„Cože jsi udělala?" překvapením pustím tašku a věci se mi z ní vysypou na zem.

„Budeš hlavní hřeb večera. Se Zackem vytvoříte určitě nádherné číslo." v hlase jí jde slyšet úsměv.

Ale ne... Ona to ještě neví... Nemám teď ale sílu jí něco vysvětlovat.

„Dobře, mami. Už musím jít. Měj se." zavěsím a jdu k autu.