It's in my blood

Chapter 29

V noci, nebo tedy spíš už k ránu, mě ale budí zvonění mého telefonu. Automaticky hovor přijmu, aniž bych se koukla kdo volá.

„Haló?" řeknu rozespale. Na druhé straně je ale ticho.

„Haló?" zkusím to ještě jednou. Stále žádná odpověď. Ale slyším dýchání, takže vím, že tam někdo je.

„Moc mě to mrzí Emily..." ozve se po chvilce hrubý hlas. HARRY?!

Rázem se posadím. „Harry? Jsi v pořádku?" Nic. Nikdo se neozývá. „Harry, co se děje?" Zkusím to znovu. Slyším už ale jen známě pípání. Típnul to. CO SE TO STALO? ‚Moc mě to mrzí Emily' zní mi pořád v hlavě. Co ho přesně mrzí? To, jak se ke mně chová? To že mě políbil a pak se zachoval jako strašný blbec? Přemýšlení o Harrym a jeho skutcích bylo tak náročné, že jsem téměř hned zase usnula. Probudilo mě opět vyzvánění mého telefonu. Hned jsem si pomyslela, že je to Harry. „Ano?" řekla jsem s očekáváním.
„Seš ready?" ozvala se Mia. „Ready na co?" nechápavě jsem se zeptala. „Ready na zápas?" Ó můj Bože! Zápas. Harry. Liam. Kluci. Kolik je vůbec hodin? Kolik je vůbec hodin? Půl jedenácté? Takhle pozdě už jsem dlouho nevstávala.

„Zápas začíná ale až v jednu, ne?" zeptám se jí, a přitom vylézám z postele a jdu do koupelny.

„To sice ano, ale zásadně tam chodíme dřív a chceme jít s holkama společně na oběd. Takže tak za pět minut jsem u vás."

„Počkej, ale já ještě vůbec nej-"

„Za pět minut!" přeruší mě Mia a ukončí tím náš rozhovor.

V koupelně se bleskurychle upravím, učešu, vezmu si nějaké kalhoty a halenku ze skříně a běžím se dolů alespoň napít dřív, než dorazí hurikán Mia. Očekávám v kuchyni mamku, která se bude vyptávat na včerejšek a proč vstávám tak pozdě, ale nikdo nikde. Pokrčím nad tím rameny a beru si skleničku a naleji si vodu. Sotva si dám tři loky, zvoní Mia. Popadnu tašku a běžím.

„No ahoj, Em." obejme mě Mia „Vypadáš dneska nějak divně."

„No možná to bude tím, že jsem před chvilkou vstávala." kouknu se na ni naštvaně.

„Vstávala?" řekne udiveně. „Kdy jsi vůbec včera dorazila?" ušklíbne se na mě.

„Vůbec nevím..." řeknu jí se zívnutím, když zavírám dveře. Mia se tomu zasměje a společně míříme k autu, kde čekají holky.

Když dorazíme na hřiště, holky hned zamíří za klukama. ‚Moc mě to mrzí Emily' zazní mi v hlavě. „Já si zajdu ještě na záchod." vypadne ze mě. Nečekám na jejich rekce a utíkám k záchodům. Zase před ním utíkám. Vyčítám si v hlavě. Ale tohle je jiné. Včerejšek byl jiný. On byl jiný. Jakmile začnu přemýšlet o včerejšku, vzpomenu si na jeho rty. MY JSME SE POLÍBILI. A mě se to líbilo. Jo, líbilo. Byl něžný a zároveň nebyl. A ten jeho výraz, když mě prosil. Prosil... Byl tak zranitelný. Musím vědět víc. Chci vědět, co to všechno znamená. Chci vědět, proč to udělal a proč vlastně dělá všechno ostatní. Už ho nenechám si se mnou dělat, co chce. Už ne. Rychle vyjdu ze záchodnu, abych neztratila své odhodlání. A jak jsem tak odhodlaně odcházela ze záchodků, podařilo se mi do někoho narazit.

„Už zase, krásko?" ozve se. Vzhlédnu k dotyčné osobě. „Liame?"

„Nikdy ses neozvala." vyčítá mi.

„Nebyl na to čas. Mám teď hodně práce. Škola, akademie..." HARRY... dodalo moje podvědomí.

„No tak teď ale čas máš, ne?"