It's in my blood

Chapter 1

''Dělej Emily! Máme tam být za JEDNU minutu a ty se tu producíruješ ve spodním prádle!"
"Já se snažím Mio! Vážně!!"
"Snažíš se málo! Šup! Už jenom 30 sekund,noták Em!"
Takhle na mě Mia už asi 5 minut křičí a má na to plné právo, protože bychom měly stát ve velkém tanečním sále za 20 seknd a já jsem si na sebe teprve oblíkám šaty. Dnes je totiž zahajovací taneční vystoupení naší školy, které se koná každý rok. Trénuje se na to o prázdnínách na týdenním soustředění  a pak ještě první měsíc školy. Je to velmi důležité vystoupení, protože sem jezdí různí lidé z univerzit a vybírají si z žáků. Já a Mia jsme v posledním ročníku, a proto jsme z toho strašně nervózní a je pro nás nesmírně důležité, abychom to zatančily dobře, protože chceme spolu jít na Juilliard. Byl by to náš splněný sen. A taky je to důvod,proč jsem přišla dneska pozdě. Celou noc jsem si choreografii zkoušela a dolaďovala všechny detaily. Dneska to prostě muselo být perfektní!
"Kde je Carterová a Scottová? Už dávno tam mají stát s ostatními!" ozvalo se z chodby a zrovna v tu chvíli, kdy se rozrazli dveře,jsem si zapla svoje boty.
"Už jdeme pane Braithone." řekla jsem, čapla Miu za ruku a utíkala do zákulisí, kde na nás čekali ostatní z naší třídy. Je totiž tradicí, že maturitní ročník zahajuje celou akci nacvičenou variací.
Přišly jsme zrovna,když ředitelka dokončovala úvodní slovo a odcházela za velkého potlesku do zákulisí směrem ke mně.
"Ahoj mami,krásný proslov." řekla jsem a Mia šeptem dodala "Dobrý den, paní Scottová"
"Ahoj holky. Já vím,že si neslyšela, co jsem říkala, protože si tady ani nebyla, miláčku, ale to teď nebudeme řešit. Paní Claittonová sedí v první řadě napravo s paní Johnesovou, což znamená, že uvidí úplně všechno, takže se snaž, drahoušku. " řekla mi a políbila mě na čelo a než jsem jí stačila odpověďět postrčila mě na jeviště, protože hudba začala hrát.
Jinou reakci jsem od mamky ani nečekala. Ona mě podporuje od samého začátku a je mým velkým vzorem a tanec, stejně jako pro mě, je pro ni vším. Začala tancovat už ve svých pěti letech, kdy ji můj děda, tedy její táta, vzal na hodiny baletu. Ten si okamžitě zamilovala a na balet chodila do svých 8, kdy si více oblíbila klasiku, do které se později naprosto zamilovala. Díky tanci poznala mého tátu, který byl jejím prvním a jediným tanečním partnerem. Spolu jezdili po světě a sbírali trofeje a medaile. Byli opravdu neuvěřitelně talentovaní a vyhráli nespočet významných ocenění. Když jí bylo 20 a tátovi 24, tak jsem se narodila moje sestra Kate. Samozřejmě z ní chtěli mít tanečnici, jako byli oni a hned jak jí bylo pět, ji mamka zapsala do místního baletního kroužku. Kate se balet moc nelíbil a  vydržela pouze do svých 8, pak už ji zajímali více kamarádi a hraní si s nimi venku, než nějaký balet. Mamka z toho nebyla vůbec nadšená a pořád ji vodila do různých tanečních kroužků, ale Kate prostě nechtěla dělat to,co ji někdo řekne. Ona byla,a stále je a vždycky bude, ta nejvzpurnější, nejtvrdohlavější holka, která si vždycky bude dělat co chce. Dnes má kate pop-rockovou kapelu Black.Peaches a jezdí neustále na turné po celém světě. Občas mě sebou vezme na nějaký koncert nebo když přijede, tak spolu trávíme každou minutu. Samozřejmě ji tohle mamka vůbec neschvaluje, takže se neustále s Kate hádají. Vlastně si nepamatuju chvíli, kdy by se spolu normálně bavily jeden celý den. Kate si totiž myslí, že ze mě mamka udělala druhou sebe, druhou Stephanie Scottovou. Já jsem se narodila 5 let po Kate. Samozřejmě jsem taky v pěti šla poprvé na hodinu baletu, ale narozdíl od Kate mě to bavilo a tak jsem šla v jejich šlépějích.Po baletu jsem chodila,stejně jako ona, na klasické tance a začala soutěžit.Když mi bylo 12, zemřel táta při autonehodě. Táta byl jiný než mamka. Ten Kate podporoval ve všem, co chtěla dělat a vždycky říkal, že ona nebyla zrozená pro tanec a že nevadí, že si mamka myslí něco jiného. Pro tanec jsem se prý narodila já. Mamka mě sice vozila na různé kroužky a soutěže, ale ten, kdo mi vždycky říkal, že jsem ta nejlepší a nejhezčí tanečnice na světě byl táta. Kate se po jeho smti zhroutila a odstěhovala se svojí kapelou pryč a mamka přestala s tancováním a já jsem začala chodit do více kroužků a na více sutěží a jediné, co jsem dělala, bylo tancování. Mě to nevadilo, měla jsem to ráda a hlavně jsem to dělala pro tátu. On by určitě chtěl, abych byla takovou tanečnicí jako byla moje mamka a vlastněi on. Můj táta byl ředitelem na Washngtonské Regginaldově akademii umění, na kterou jsem ve čtrnácti nastoupila. Po jeho smrti, se stala ředitelkou mamka a je jí až do dnes. Tuhle školu miluju asi stejně jako tanec, protože tady jsem k němu najblíž, jak jen můžu. A zrovně teď tu naposledy tančím na  Říjnovém představení nového školního roku.