It's in my blood

Chapter 25

PŘEČÍST SI POZNÁMKU NA KONCI! xoxo

„Takže je vše dojednané... První je Paní Harrisnová s prváky, pak Emily s předškoláky, poté pan Lewis s druháky, Gergoe 11 až 15 a nakonec Shelby 6 až 10. Je půl jedenácté a děti by tu měly být do půl hodiny. Pak začne zkouška postupně, jak je na programu. Ta by měla skončit ve dvanáct. Pak je čas na přípravu a ve jednu se jede na ostro. Nějaké otázky?" prohlédne si nás všechny paní Sparksová, ředitelka této taneční školy, když všichni sedíme u kulatého stolu v zasedací místnosti.

„Nikdo nic, tak vám přeji hodně štěstí a ať se nám dnes vše vydaří." usměje se paní Sparksová a odejde z místnosti. Všichni ji následujeme a jdeme do svých šaten.

„Jsem strašně natěšená a nervózní zároveň!" řekne mi Shelby, když jdeme po chodbě. Shelby je dvaadvacetiletá učitelka street dancu na této mini taneční škole a dnes je to její první vystoupení. Je to velmi energická slečna a v hodně věcech mi připomíná Miu.

„Já jsem víc nervózní než natěšená" nervózně se uchechtnu.

„Ty a nervózní? Vždyť ty už si v tomhle profík!" žďouchne do mě. „Už si zažila spoustu vystoupení."

„To sice ano, ale pokaždé se cítím, jako by to bylo poprvé."

„Určitě to bude skvělé jako všechna vystoupení předtím. Holky jsou úžasné, ty si úžasná... Nemůže to dopadnout jinak než úžasně." Pohladí mě po paži a povzbudivě se na mě usměje. Nevím, co říct, tak jen kývnu a usměji se zpátky.

Když přijdu do šatny, nikdo tady zatím není. Vytáhnu z kabelky telefon, abych si pustila nějakou hudbu. Na telefonu mě překvapí zpráva od Zacka ‚Hodně štěstí a uvidíme se odpoledne.' Hned se mi vybaví vzpomínky na včerejšek.

Včera, po našem rozhovoru, jsme se shodli, že bude lepší, když budeme jen nejlepší kamarádi. I když jsem k němu necítila to, co na začátku, pořád to bolelo. Moc bych si přála, aby mi byl nablízku tak, jako do teď, ale všichni víme, že po rozchodu se nikdy nic takového nestane. Možná je to dobře. Možná se opravdu musím pohnout dál, jak říkala Mia.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk otvírajících dveří. „Dobrý den, paní učitelko." Pozdravila mě svým dětským hláskem Mishelle.

„Ahoj Mishelle, tak co, těšíš se na dnešní vystoupení?" pohladím ji po jejích blonďatých vláskách

„Ano, moc se těším. Chcete vidět můj kostým?" zeptala se a stydlivě se koukala do země.

„No samozřejmě!"

Během chvíle přišla i ostatní děvčátka. Všechna se převlékla do kostýmu a šly jsme na zkoušku. Letos jsme pódium udělali méně strašidelné než loni. Vzadu byl velká kulisa hradu, celá od pavučin s malými pavouky a v jednom okně byl takový malý roztomilý duch. Na zemi před hradem byly sem tam nalepeny různé černé a červené plyšové věci a po okraji pódia byly dýně. Letos se jim to nečekaně velmi líbilo. Hlavně ty vydlabané dýně.

Zkouška proběhla bez sebemenších problémů. Teď zbývalo jen jít do šatny a čekat, než na nás přijde řada. Čas neúprosně běžel a než jsme se nadály už jsme měly jít na pódium.

„Tak holky, je to tady!" čupla jsem si k holkám, abych byla na stejné úrovni jako ony a chtěla jsem je před vystoupením trochu povzbudit. „Jste skvělé malé tanečnice a navíc na sobě máte úžasné kostýmy, takže se nemusíte ničeho bát. Teď půjdete na pódium a ukážete maminkám a tatínkům, co jsme si pro ně nacvičily, dobře?" Některé kývly, některé si nervózně hrály se svými sukněmi a některé si tančily. V tu chvíli přestala hrát hudba, což znamenalo, že prváci už dotančili. Narovnala jsem se a začala holky stavět do řady tak, jak by měly jít na pódium. Mezitím začala paní ředitelka mluvit k divákům.