It's in my blood

Chapter 11

Konečně prázdniny a první pololetí za námi :) :D Jaké bylo vysvědčení? Já jsem byla celkem příjemně překvapená, ale mám ještě co zlepšovat :/ :D
Tak si užijte nový díl :)
Vaše Kami*

Celou cestu na mé místo, se mi v hlavě ozývala Harryho poslední věta pořád a pořád dokola. Jak si může myslet, že to někdy dokončíme? Není co dokončovat. Prostě ho odteď budu ignorovat. Je neuvěřitelně namyšlený a chová se ke mně, jako kdyby si se mnou mohl kdykoliv dělat, co se mu zachce. Jenže to se šeredně plete. Rozhodně nejsem někdo, ke komu se takhle může chovat.

"Em!" strčila do mě Mia, která seděla vedle mě.

"Co?" řekla jsem nepřítomně.

"Stoupni si, zpívá se hymna!" chytila mě za loket a zvedla mě ze sedadla.

"Co to s tebou je? Řekl ti snad něco Harry? Jestli jo, tak dostane takovou bombu, že si týden nezašuká."

"Ne, nic mi neřekl. Všechno je v pořádku." řekla jsem možná až moc rychle.

Mia jenom kývla a začala zpívat národní hymnu. Až teď jsem si všimla, že všichni hráči už stojí na hřišti. Washington v řadě napravo a NYC vlevo. Jelikož jsme v první řadě, tak si je všechny můžu pořádně prohlídnout.

Hned na kraji stojí Niall a vedle Louis a oba hrdě zpívají hymnu. Pak stojí kluci, které neznám. Můj pohled se zastaví na Harrym. Chtěla jsem ho hned přejít a podívat se na zbytek hráčů na hřišti a dělat, že neexistuje, ale moje oči očividně nesouhlasili.

Stál tam, zpíval hymnu jako ostatní a držel v ruce řetízek, který mu visel na krku a díval se na zem. Nevypadal jako ten Harry, který na mě před chvilkou pokřikoval tu nesmyslnou větu. Byl tak soustředěný a úplně odříznutý od ostatních. Když skončila hymna, políbil přívěsek na jeho řetízku, pokřižoval se a s celým týmem šli za trenérem. Tohle není TEN Harry. V tu chvíli mě napadlo, že bych mu mohla dát šanci. Třeba je ve skutečnosti jiný. Pak jak jsem si ale vzpomněla, co řekl před tím a hned jsem tu myšlenku zadupala hodně hlukobo do útrob mé mysli.

Prvních deset minut zápasu byl lepší Washington, který měl několik gólových příležitostí a ve většině se angažoval Harry. Nechci to přiznat, ale Harry měl pravdu, on je vážně dobrý hráč. Uměl neuvěřitelně obehrát spoluhráče a podmanit si celou hru.

Právě teď byl u míče Niall, který se neuvěřitelnou kličkou dostal za hráče New Yorku v půlce hřiště, a rychle sprintoval k soupeřově bráně. Vypadalo to, že bude střílet, ale na poslední chvíli to přihrál Harrymu, který se z ničeho nic objevil u pravé tyčky, a dal gól.

Instinktivně jsem se zvedla ze sedačka a začala tleskat, stejně jako všichni ostatní kolem mě. Když jsem uviděla Harryho, jak se objímá s ostatními spoluhráči a raduje se, došlo mi komu tleskám a hned jsem přestala.

On najednou zvedl hlavu a kouknul se naším směrem. Mia a Leslie okamžitě přidali na hlasitosti jejich potlesku a jásotu. Já jsem tam jenom stála a pozorovala ho. On se najednou z ničeho nic uklonil. Nebyla to jen tak nějaká poklona, ale byla to taková ta poklona, jako dělají princezky. Dal si jednu nohu před druhou a ruce dal od sebe, jako kdyby držel sukni a uklonil se. Byla jsem si jistá, že toto princeznovské poklonění patří mě a nemohla jsem si pomoct a zasmála jsem se tomu. Harry se taky zasmál a pak se rozběhl k ostatním spoluhráčům, aby mohli pokračovat ve hře.

Vím, že to zase byla narážka na mě a že jsem si řekla, že si ho nebudu všímat, ale on byl opravdu vtipný. Dnes mě nepřestává překvapovat.

Do konce prvního poločasu už nikdo nestřelil žádnou branku.

"Kde tady je nějaký občerstvení nebo něco, kde si můžu koupit pití?" zeptala jsem se Mii.