CELÉ JE TO JEN PODVOD...

1. JAK TO VŠE ZAČALO...

„Že já se na to taky nevyseru!" Prásk, puk vpadl přímo do branky, „Pojeď se mnou ,Terko, prosím. Já fakt nevím co tam budu dělat. To určitě!" Prásk, další rána a puk jsem poslala přímo do brány. „A teď jsem na obtíž." Přijela jsem k bráně a vyndala z ní nastřílené puky a začala od znova. Takový vztek jsem v životě nezažila. „Běž si hrát třeba ten tvůj florbal, já si tě pak najdu. Si asi dělá prdel ne?" Bum, další puk v bráně. „Já jí dám florbal, je to hokej! Místo ledu tady mám sice jen podložku a jsem na inlinech, ale to na věci nic nemění! Ať se třeba ušuká, to bylo naposledy, co jsem s někým šla jako garde na slepé rande." Prásk, prásk, prásk další tři puky a ani jeden neminul cíl. Byla jsem opravdu naštvaná.

Lucka, moje kamarádka, si totiž domluvila slepé rande s nějakým Plzeňákem přes Instagram  a mě vzala s sebou. Setkali se v jedné kavárně, (jaká klasika a jak neoriginální místo na setkání. Mě do kavárny žádný kluk nikdy na rande nedostane.) kde jsem si sedla pár stolů od nich. Chvíli si povídali, chvíli se smáli a nakonec se ten kluk zvedl a ona hned za ním. Chtěla jsem jít za nimi, ale Lucka mi naznačila, abych seděla a vyčkala. Po pár minutách mi od ní přišla zpráva: Hele vypada to nadejne asi jdeme k nemu on je tak hezkej jdi si zahrat ten tvůj florbal ja si te pak najdu pa. Tehdy jsem je opravdu naštvala, zaplatila kávu a vyšla rychlým krokem k nejbližšímu stadionu, kde bych si mohla i teď v létě jako veřejnost zahrát snad ten nejlepší sport na světě.

Nikdy jsem hokej nehrála jako většina hokejistů. Ti ho hráli už od mala v nějakém klubu a někteří uměli dříve bruslit než mluvit. Já ráda na hokej koukala v televizi s rodiči. S legendami jako byl Jan Marek, Karel Rachůnek, Tomáš Plekanec, Jaromír Jágr, Marek Židlický, Petr Hubáček, Tomáš Hertl, Jakub Voráček, Ondřej Pavelec a s mnoha dalšími jsem vyrůstala. Poprvé jsem si hokej zahrála až v listopadu 2016, kdy mi bylo patnáct. No jo, svatý rok 2016, tehdy bylo vše jednodušší než teď. Tehdy jsem také v září nastoupila na klatovské gymnázium a tento rok jsem odmaturovala a to s docela slušnými výsledky. Nyní se rozhoduji kam na vysokou školu. Ráda bych se chtěla vydat na dráhu žurnalistky. Třeba taková sportovní novinařina by byla docela fajn práce. No a třeba do budoucna bych to mohla dotáhnout tak daleko, jako Robert Záruba a třeba bych se setkala i s nějakými hokejisty ze zámoří. Protože hokej je moje vášeň, s kamarády se vždycky sejdeme a celý listopad až leden hrajeme na zimáku v Nýrsku, který si pronajímáme. Měli byste mě vidět, jaké rány střílím od modré, brankář pak nemá absolutní šanci. A když jsme se dozvěděli, že se v roce 2024 bude znovu hrát v České republice mistrovství světa, všichni jsme vyrazili do autoškoly a na brigády, abychom si zakoupili permanentky na všechny zápasy české reprezentace. Takový klasický život obyčejné holky z Klatov, která je totálně zamilovaná do ledního hokeje a proto sama nemá partnera.

Pořád jsem střílela puky do brány a ani jednou neminula, vždy jsem se prudce napřáhla, ale ne nikdy moc, abych nezlomila hokejku. I když byla jen půjčená z místního stadionu, jakoby se mnou splynula a já poznala, jak moc ji mohu ohnout. Vztek ze mě už vyprchal, ale já nedokázala přestat. Byl to tak krásný pocit si zase zahrát hokej na inlinech, sice se ledním bruslím nevyrovnají, ale je to zábava.

Najednou kolem projelo tmavě modré BMW řady 7 a naproti přes ulici zastavilo. Já jsem to nějak moc neřešila, jestli je to majitel venkovního areálu stadionu, tak já mám v batohu povolení a jestli je to ten, který měl v plánu se vyspat s Luckou (a asi tak i udělal), tak ať v tom autě radši zůstane nebo bych ho musela sejmout jednou přesnou ranou pukem přímo do zubů a místo nového tuningu by si musel pořídit nové přední zuby, aby nevypadal jako Alexej Ovečkin z Washington Capitals.

Z auta ale nevylezl ten kluk z kavárny a hádám, že to nebude ani majitel, jelikož ho vůbec nezajímalo, co tam dělám v sobotu v pět odpoledne. Vešel za mnou dovnitř na hřiště a já se na něj jen nechápavě dívala, ale sluchátka nesundala. Co tady sakra může pohledávat tenhle kravaťák se žvýkačkou v puse a už od začátku nesympatickým pohledem, když to není majitel stadionu. Zjevně mu došlo, že nechápu, co po mně chce a tak mi naznačil, že žádá o timeout. V tu chvíli mi došlo, kdo to je. Sice jsem ho v životě neviděla a do poslední chvíle o něm nic moc neslyšela, ale tenhle chlap je, prosím pěkně, Filip Pešán, trenér hokejové reprezentace na MS 2021. Přijela jsem k němu, sundala si sluchátka a čekala až začne rozhovor.

„Dobrý den." Pozdravil „Dobrej," odpověděla jsem mu a sehla se pro pití, „copak potřebujete pane Pešáne?" Opravdu na něj nemám celý den. Prostě ho zrovna dvakrát nemusím,to je vše. „Chtěl bych vám něco nabídnout slečno.." „Ó, já jsem Tereza Kubíková." Podala jsem mu ruku a on ji přijal. Alespoň je slušný a ví jak se chovat, možná není tak nepříjemný jak vypadá. „Těší mě, takže jak jsem řekl, mám pro vás nabídku." „O co jde?" „Nechcete se projít, abychom si to řekli někde jinde, nikdy nevíte, kdo všechno poslouchá." Jen jsem kývla, protože v tom měl pravdu. Sundala jsem si brusle, vše jsem vrátila kustodovi, jelikož na stadionu zůstal jediný a vyrazila s Pešánem na „procházku". „Tak co mi chcete nabídnout?" „Viděl jsem vás hrát a jste vážně dobrá, Terezo, na ledě musíte dávat opravdu rány," na to jsem se pousmála, jo rány opravdu dávám pěkný, kamarád Adam, který povětšinou zastupuje pozici brankáře by mu to potvrdil. „jak dlouho hokej hrajete a za jaký tým?" „Za tým? Ne, já hraju hokej jen s kamarády z gymplu na Nýrském stadionu, však víte, pro zábavu. Začala jsem před čtyřmi roky, ale takhle hokej hraju poslední rok možná rok a půl." „Tak proto o vás zatím nikdo neslyšel, já si říkal, že je to divné. Dobře a teď k věci. Co byste řekla na to, kdybych vám nabídl pozici jednoho z útočníků české reprezentace na mistroství světa příští rok v Rize?" Jen jsem na něj vytřeštila oči. Vážně mi teď Filip Pešán nabídl, abych hrála na mistrovství? „T-to je ale podvod. Na mistrovství mohou pouze muži, ženy mají vlastní kategorii." „Ano, je to podvod," odpověděl mi, jakoby o nic nešlo, „ale viděla jste někdy ženský hokej v přímém přenosu?" Teď mě dostal, protože měl pravdu. Snad nikdo se na zápasy žen nedívá. „Tak vidíte. Mám ještě jednu otázku. Čím chcete být, Terezo?" „Zajímá mě sportovní žurnalistika, chtěla bych se dostat na Karlovku." „A podanou přihlášku máte?" „Ne, ještě ne." „Tak pojeďte na mistrovství a já vám zařídím místo na Karlově univerzitě, přímo obor žurnalistika a váš učitel bude samotný Robert Záruba."  V ten  moment jsem se mu podívala přímo do očí. Moc dobře poznal, že mě má v hrsti, že teď mu ne neřeknu. Robert Záruba je opravdu jeden z nejlepších v oboru, tak proč tu šanci nevyužít, když mi stačí pouze odehrát pár zápasů v hokeji. Ve sportu, který tolik miluju. To je jako kdyby mi to nabízel zadarmo. „Pokud je to, co mi říkáte pravda a po odehrání zápasů, ať už to dopadne jakkoli mi zajistíte místo na Karlovce..." odmlčela jsem se a on pomalu a upřímně kývl. „tak pojedu s vámi velmi ráda, ale chci smlouvu, kdyby náhodou se něco pokazilo, o to místo na univerzitě opravdu stojím ." „Výborně," z kapsy vytáhl vizitku a podal mi ji. „Tady je mé telefonní číslo a e-mail,obojí si uložte a někam zapište."Já mu na oplátku napsala ty moje. „za týden zavolám a domluvíme se na schůzce i s připravenou smlouvou. Jen bych požadoval,  abyste náš rozhovor považovala za opravdu tajný a nikde se nechlubila, jinak by byla smlouva zbytečná. Identitu vyřešíme společně se smlouvou příště, souhlasíte?" „Ano." „Výborně, takže já se vám ozvu." Nadhodil a už si to mířil ke dveřím svého BMW. „Počkejte!" řekla jsem a on se otočil. „Jak jste se o mně dozvěděl a jak jste mě našel?" to byla podle mě docela dobrá otázka a opravdu jsem se nemohla dočkat jeho odpovědi. „Asi tomu neuvěříte, ale jel jsem jen kolem a když jsem uviděl váš styl musel jsem se zastavit a pořádně si ho prohlédnout. Jste přírodní talent, Terezo, tak ho nezahoďte. To vám říkám jako trenér." Otevřela jsem pusu, když se opět rozešel k zaparkovanému autu a pořádně si prohlídla jeho vizitku, kterou jsem tiskla v ruce, jestli se mi to celé jen nezdálo. Právě za mnou přijel trenér hokejové reprezentace pro rok 2021, nabídl mi místo v týmu a příští týden s ním podepisuji velmi výhodnou smlouvu.

„Neuvěřitelné." Povzdechla jsem si, zkontrolovala mobil a když jsem zjistila, že mi nikdo nic nenapsal, obzvláště Lucka ne, vyrazila jsem směr plzeňské nádraží na spoj do Klatov. Ať se třeba zblázní se svým randem naslepo.