CELÉ JE TO JEN PODVOD...

5. A JE TO TADY...

Je 16. května a v sedm ráno, kdy jedna nezaměstnaná skorostudentka ještě spí, jí přišla zpráva, že ji jeden hlavní kouč hokejové reprezentace očekává u sebe v kanceláři...

Vzbudila jsem se kolem deváté. Vzala jsem si telefon a vydala se do kuchyně na snídani. Udělala jsem si čaj, vzala si kousek bábovky a zkontrolovala mobil. Kromě milionu výsledků ze zápasů NHL na mě vyskočila zpráva od Filipa. Málem jsem spadla ze židle, když jsem se snažila co nejrychleji dostat zpátky do pokoje, abych se převlékla. Doma nikdo nebyl, což bylo jedině dobře. Včera jsem měla totiž dost ošklivý rozhovor s mamkou. Už ji nebaví, že jsem celé měsíce doma nebo s kamarády na ledě. Postel led, postel led a nic jiného. Až zjistí, co se bude dít za měsíc. Pan Bůh se mnou.

Bylo půl desáté a já už vyjela pryč z Klatov směr Praha. Tentokrát jsem se polepšila a napsala jsem jednoduchý vzkaz. Jedu do Prahy a nevím, kdy se vrátím. Stejně to schytám, tak co. Cesta uběhla rychle. Kdo by to byl řekl, že se to dneska obejde bez kolon a nehod.

Chvíli po jedné jsem už seděla u Filipa v kanceláři s kávou před sebou a čekala jsem, až mi poví, co se děje, i když jsem to v duchu tušila. „Tak, Terezo, je čas odjezdu našeho týmu." „Opravdu?" dělala jsem překvapenou. „Jistě, čeká na nás už jen placka" zavtipkoval. Hlavně že Vránovi za to málem urval hlavu „Kdy odlétáme?" „Ve středu 19." „To jsi mi moc času nenechal." „Je to snad nějaký velký problém?" „Ne, já si snad nějak poradím. Ale teď mě tak napadá, měli bychom mít nějaké předzápasy ne?" „Ale ano, předzápasy normálně proběhly." „Počkej, co? Jak jako proběhly, já na žádném přece nebyla, ani tys mi neposlal rozvrh." „Já vím, to byl účel. Ty jsi dobrá, tak moc dobrá, že se rozcvičíš až v Rize a navíc jedeš jako náhradník, jinak to prostě udělat nešlo." „Ale to to ostatním nepřišlo divné? Co na to říkal takový Kuba Kovář, že mu i tak chybí jeden hráč, co?" „Ptali se, to ano, ale řekl jsem jim, že se připojíš až v Rize, že si zařizuješ individuální studijní plán." „Dobře, takže co o mně vlastně ví?" „Nic moc. Ví, že ti je devatenáct a že se jmenuješ Marek." „To je hratelný, fajn a už máš nějak vymyšlený ty formace? Abych věděla s kým se mám začít seznamovat jako první?" „Lajny ještě nemám, ale tuším, že kluci z NHL jako je Dominik Kubalík a Kuba Vrána budou mít přednost." „Tak to je samozřejmost, ti to někam dotáhli." „Tak nemůžu Vránu napsat jako třináctého útočníka, to bych byl pro výsměch." „Však já to nemyslela špatně. Takže říkáš devatenáctého na letišti a v kolik? To by se mi hodilo vědět." „Letadlo odlétá ve dvě odpoledne a na místě jsme ve čtyři." „Fajn, ještě něco?" „Pro teď asi vše, kdyžtak ti zavolám." „Dobře, tak já nebudu zdržovat, vidím, jak máš nabitý kalendář schůzkami. Tak na letišti." „Na letišti a opovaž se přijít pozdě, sraz máme v poledne na terminálu 1." „No jo pořád." Ale to už jsem brala za kliku ode dveří a mířila si to ven.

Večer jsem přijela domů, po tom, co jsem vyfasovala snad trilion týmových mikin a triček a dokoupila si podle seznamu, který mi Petra laskavě vytiskla, další hokejky, kdybych to tam náhodou rozjela. Také jsem zaběhla do drogérie, pro konturovací tyčinku, abych alespoň zdánlivě připomínala mladého kluka a pak jsem udělala nemyslitelné. Zašla jsem do kadeřnictví, kde ode mne dostali jednoduchý úkol. Nechala jsem si ostříhat vlasy, říkala jsem si, vždyť ti Libor Šulák je má dlouhé, tak to nemusím přehánět s tím stříháním. No, nakonec mám vlasy kratší než jsem chtěla, ale alespoň to nebude tak nápadný i když jsem to obrečela. Když jsem odemkla dveře, doma zase nikdo nebyl. Takže jsem v klidu zalezla do svého pokoje, kde jsem vytáhla ze skříně kufr, do kterého jsem naházela všechny věci, co by se mi mohly na tu 17 denní dovolenou v Rize hodit. Kufr jsem nechala u postele a moc se těšila na zítřejší rozhovor s mámou. Musela jsem si totiž vymyslet opravdu skvělou výmluvu, proč nebudu konec května doma.

Byla sobota odpoledne, a já jsem konečně vymyslela nádhernou výmluvu. Vykročila jsem tady sebevědomým krokem přímo do obýváku, kde mamka zrovna pila kávu.„ Hele, mami, chci ti jenom říct, že mě Lucka pozvala k nim na chatu do Krušných hor, ona teď sekla se školou, aby se mohla věnovat volejbalu naplno. Tak tam s Pájou jedeme jako její psychická podpora před začátkem její profesionální kariéry." „Ale Terko, vždyť víš, že má přijet Andrejka i s Viktorem a Amálkou," Andrea je moje sestra, přesně ta, která mě vzala do Anglie, když jí bylo 22. Mně v té době bylo 12 a bylo to pro mě něco neskutečného. Viktor je její manžel už 5 let a mají spolu dcerku, které budou letos 4. " vždyť víš začne Mistrovství světa, vždycky koukáme spolu." „ Já vím, jsem si to neuvědomila, promiň, ale slibuju, že se budu na sebe dávat pozor." „ Dobře, kdy odjíždíš" „ 19. vyrážíme." „To se zrovna minete." „Mami, buď v pohodě, já to Áje nějak vynahradím. Děkuju moc, že mě pustíš, ale teď už musím běžet, mám sraz v Nýrsku." Měla jsem takovou radost, že jsem to dokázala a výmluva vyšla. To už jsem ale před barákem čekala na Míru, který se rozhodl pro mě dojet. Hokej jsme už nehráli, ale i tak jsme si občas zašli na kafe do jedné z nýrských kaváren. Povídali jsme si chvíli o něm, chvíli o mně, pak dorazili i ostatní a já zažila moc krásné odpoledne.

Dnes už je 19 května neboli den D a mě vzbudil ten otravný budík. Rychle jsem vstala, oblékla se a šla se nasnídat. Poté jsem vzala kufr, klíče, mobil a vyrazila jsem směr mé milované auto. K hokejkám jsem přihodila kufr a sedla si do auta. Cestou do Prahy jsem se zastavila v Plzni, kde jsem strávila nějaký čas. Zajela jsem si na náměstí, pak do Olympie asi jako každý, kdo navštíví Plzeň. Jenže potom mě začal tlačit čas a já si uvědomila, že Ruzyni ve dvanáct fakt nestihnu. Den předtím mi ještě volal Filip, že bude lepší, když už poletím rovnou jako Marek . Prý mi už zamluvil letenku, sedím vedle Matěje Blümela, takže by neměl být problém.

Deset minut po smluveném čase, ale dorazila jsem. Vzala jsem věci z kufru a vyrazila vstříc terminálu 1, kde už snad byli všichni, včetně realizačního týmu. „Kurva." ...