CELÉ JE TO JEN PODVOD...

14. SEDMIKRÁSKY <3 ...

Po výhře nad Švédy se kluci záhadným způsobem, nejspíše od Blümky, dozvěděli, že to jsou přesně 2 týdny kdy jsem mela 20. narozeniny a po všech těch vtípcích mi všichni opožděně přáli. Bylo to asi to nejdivnější opožděný přání k narozkám vůbec. V kabině všichni zpívali Happy Birthday to you, nejvíc byl slyšet Šuli a Hrubec. No já se tak moc chtěla propadnout do země. Pak se všichni šinuli ven z kabiny do autobusu, který nás pak měl hodit na hotel, ale Dom tam zůstal. „Všechno nejlepší, Terezko." řekl mi a podal mi kytičku. Byly to sedmikrásky, určitě někde natrhaný u plotu, to proto chyběl při tom zpívánkování, ale bylo to to nejkrásnější a nejlepší, co jsem mohla dostat. „Pane Bože, tos nemusel, opravdu, ale děkuju ti strašně moc." usmála se na něj a kdyby jsme se znali dýl objala bych ho tak pevně, že by nemohl dýchat. „ Prosím tě, já jsem chtěl, u nás jsou kluci vychováváni ke slušnosti ne?" „No to ano, tak ti ještě jednou moc děkuju, Pane Slušný." Na to jsme se začali oba smát. „Hele ty... ty máš štěstí, že máš narozeniny." „Nemám, měla jsem je před 14 dny." „To je to samí." „Není!" „Ale je a pokud velká Dvacítka dovolí, počkám na ní před kabinou až sundá tu výstroj, a být na jejím místě, hejbnul bych jinak přijde Pešán a to nikdo nechce." „No jo pořád." Jeho připomínku s "Velkou Dvacítkou" jsem přešla a začala ze se be sundavat kusy výstroje než jsem se zastavila u sundávání termotrika. „Neříkals, že jdeš?" „Jo, Jo já jen to, no, já jsem hledal...tuto." vzal první lepenku na stole a rychlým krokem vyběhl ven z šatny až jsem se mu musela smát. To je ale trdlo, ten Kubalík. Kytičku jsem si schovala do mikiny a pak jsme s Domem odešli do autobusu. Sedla jsem si k Blümkovi a ten celou cestu nezavřel hubu. No smáli jsme se na celé kolo. Pak z něj vypadlo, že datum narození slyšel od trenérů, kteří se o mně bavili a co si budem, záviděl.

Hned jak jsme dojeli na hotel a všichni se vydali na pokoje vyndala jsem sedmikrásky z kapsy a našla v koupelně skleničku, kterou jsem využila. Ty kytky jedou se mnou zpátky. Ještě jsem napsala Kubaldovi na ig, že moc děkuju panu Slušňákovi na dárek a vyžívala se v tom, jak se hněvá.

Další dny jsme hráli ještě s Velkou Británií, které jsme nakopali prdel 7:1, tam mi Havran skvěle nahrál, jako já jemu proti Švédům a díky tomu se mi zvedla bilance z šesti na osm bodů. No ale s Dánskem jsme to měli tak tak. Výhra až na nájezdy 2:1. Tu Noc před Dánskem se zřejmě všem divně spalo a ještě divněji noc po skoro-prohře.

Teď nás čeká Česko-Slovensko. Derby, které je vždycky tak trochu nepříjemné a osobní. Jsme sice Bratia, ale v hokeji ne. Tenhle zápas ale nebude bolet. Oba týmy máme zaručený postup, takže mela snad nebude. Proto i trenéři nechali Kováře, Sekáče, Šimiho (Hrubce), Hroňase, Vránu, Doma a mě na tribuně odpočinout si na další zápas, ten nejdůležitější, dle mého skromného názoru. Kovář sedí co nejdál ode mě, což je moc dobře. Já si sedla k Šimimu a celou situaci mezi mnou a Kovářem hlídá Dom, který si přisedl ke mě z druhé strany a pořád těká očima mezi mnou, Kovářem a ledem.

Na ledě už je první formace s Chýťou. Už od začátku neměli Slováci vůbec šanci. V první půl minutě jim Zadina vysvětlil, kdo je dnešním favoritem. V první třetině se ještě prosadil Špačkos a my vyhrávali 2:0. V druhé třetině se trefil na začátku Luky Radil, který si zahrál poprvé, možná trochu kvůli mě, ale kdo ví. Slováci snažili zabojovat a snížili si na 3:1. Třetí třetina byla gólově nejaktivnější. Šuly si dal góla, za což jsem byla mega ráda a o chvíli později skóroval i Matěj Stránský. My pokaždé vyskočili na nohy a skandovali s fanoušky. I Květinka zažil ten pocit gólu. To jsem řvala asi nejvíc, co se dalo. Kluci se mi smáli, ale vlastě i oni křičeli, protože v Matějovi vidí ten samý potencionál jako já nebo trenéři. Pak ale Romana Willa přijel prověřit Bučko a snížil nám náskok na 6:2. Podle mě už jasná výhra pro nás. Hudáčkovi a Húskovi asi pošlu kapesníky se věnováním. Pak byl deset minut klid dokud Kristián Pospíšil v 58. minutě neoblafnul Romana a bylo to 6:3. Jenže sedmnáct vteřin před koncem sirény se přijel se Slovenským brankářem rozloučit Libor Hájek. Zápas skončil naši výhrou 7:3 a pozítří nás čekají Finové.

Vyslechnout si hymnu z tribuny je něco úplně jiného, samosebou je to taky krásný pocit, ale na lede je to odměna, na lede je to život, je to jak droga, co potřebuji ke správnému výkonu, prostě krása. I když si doteď živě pamatuju jak to Klokovi a hlavně Stránskýmu skákalo nahoru až do skřeků. Po skončení zápasu se odjelo na hotel, kde jsme měli ještě rychlý meeting kvůli zítřejšímu tréninku a přípravě na Finy a pak osobní volno, to jsem využila na spánek a hlavně spánek. Na co mít pozítří unaveného hráče, ten je pak zbytečný.

No a jestli Finy porazíme a oni si sbalí ty svoje sauny a odtáhnou. Řeknu tý naší bandě vtipálků, respektive Matějovi, Šimimu, Havranovi a Chýťovi, Dom už na to přišel, kdo vlastně jsem, už mě to nebaví tajit a navíc se tím vyřeší spoustu nesrovnalostí...