CELÉ JE TO JEN PODVOD...

7. RADISSON BLU LATVIJA CONFERENCE & SPA HOTEL, RIGA...

Letadlo s námi úspěšně přistálo, díky bohu, jinak bych ty hokejisty musela všechny do jednoho vyházet ven. Pak že ženský jsou drbny, jak jsem si mohla sakra myslet, že to klukům z nároďáku utajím, tihleti agenti na to určitě přijdou, hlavně Šulda s Matějem. K těm mám zatím za ty dvě hodiny asi nejblíž. Mají podobný smysl pro humor jako já, takový trošku broken a hodně černý takže ideál.

I s kufrem jsem se dostala do pokoje a oněměla jsem úžasem, nádherný výhled, ještě hezčí pokoj a díky covidové situaci jen pro mě, za což jsem i ráda. Zítra nás čekají testy a celé mistrovství strávíme v bublině. Další plus pro mě. S hráči se vlastně uvidím jen na trénincích, zápasech a v kabině, to nevím jak chce Filip vyřešit. Kufr jsem nechala pomalu ve dveřích a okamžitě jsem skočila šipku do postele. Zahrabala jsem se do peřin a všichni ostatní mi mohli vlézt na záda. Užívala jsem si nádhernou hodinku mezi polštáři a pak mi zaklepal někdo na dveře, to bylo divné, protože my jakožto hráči a ani trenéři nebo kdokoli z realizačního týmu se neměl vzdalovat ze svého pokoje ani na krok. Neochotně jsem teda vstala a pootevřela dveře. Už tam nikdo nestál, jen na zemi ležel tác s jídlem a nějaký lísteček. Tác jsem si převzala, už jsem měla i docela hlad, ale ten papírek byl pro mě lákavější sousto. Otevřela jsem ho a čekala jsem nějaké záhadné tajemství. Místo toho jsem byla opatřena kódem na náš první online meeting. Povzdechla jsem si a šla si vychutnat moje taktéž první jídlo.

Meeting byl nuda, připadala jsem si doslova jako na online hodině. Filip nám jen řekl nějaké bližší údaje k testování a trénincích, něco formacích a upozornil, že pokoje opouštět prostě nemáme, na to upozornil dokonce dvakrát.

Takže jsem se s kluky nemusela vidět, bylo to dobře, ale zároveň mi to bylo i líto, protože jsem sociální typ. Najednou mi pípl telefon, že by Wi-fi? Okamžitě jsem po něm skočila a na instagramu jsem měla asi 8 žádostí o sledování. Mezi mini byl i Matěj s Šulákem a Kubaldou. Všem jsem to přijala a od té doby mi nedali pokoj, Matěj si chtěl psát a Šulák mě chtěl vyzpovídat. Usnula jsem asi až ve čtvrt na dvanáct, ale ráno jsem vstala brzo. Čekal nás Covid test a trénink, byla jsem z toho nervózní, ne z toho testu, ale z tréninku, nikdy v životě jsem netrénovala takhle. Prý člověk spálí 600 kalorií jen jedním tréninkem, co pak dvoufázový, navíc jsem od rána z trémy zvracela, takže snídaně od teď nejím, nepotřebuju se dívat na mou snídani po druhé do půl hodiny.

Když mi asistenti ma MS udělali test, šla jsem si sednout ke klukům do šatny a hledala své místo a to nejlepší své číslo. „Hej, Máří!, tady" zarval na mě Matěj a já uviděla, že na pravo od něj mám místo já. MAREK KUBÍK 22, jak krásné, když jsem se dívala kolem, už mi došlo, proč neprošla 13 nebo 18. 13 má vlastně Vrána a 18 Kubalík, nakonec jsem vlastně spoko s 22 a myslím, že mi sedne nejlépe.

Po tréninku, který byl pro mě smrtící záležitostí, jsme dorazili zpět do hotelových pokojů do vlastních bublin. Byla jsem úplně vyšťavená a tak jsem zavolala na recepci. Chvíli to je pípalo hrála hudba, ale pak se ozval ženský hlas:„ Hello how can I help you?" „ um-Hi, can a have a cup of coffee please with something really sweet?" „oh, of course, just tell me number of your room." „oh yes it's 342 on the third floor." „Ok, expect us in 5 minutes, have a nice day." „ Yea you too, thanks and good bye."

Konečně, řekla jsem si, když jsem uslyšela zaklepání, vzala jsem si tác s kávou a skořicovými šneky a šla na můj balkón. Tak krásný výhled jsem snad v životě neviděla. Tak jsem si v pohodě pila svou kávu a užívala si klidu a pohody v tomhle nádherném hotelu, teď jsem byla moc ráda za tu bublinu, protože jsem si tohle mohla vychutnat jako Tereza Kubíková a ne jako Marek Kubík nebo Kristýna Majerová, neuvěřitelné...