CELÉ JE TO JEN PODVOD...

18. VELKÉ FINÁLE...

Matěj mě rychle chytil za zápěstí a prosvištěl se mnou ven z kabiny do hlavního koridoru. Nikdo tam nebyl, ale za chvíli začnou chodit Kanaďani. „Pane Bože, Teri, můžeš mi říct, co to v tom koši bylo?" Začal drobet hysterčit. „To nic, to byl jen obvaz, Šimon mi převazoval ruku." „Tak kam jsem tě klepl?" „Hmm." „Můžu se podívat?" „Jen jestli budeme zas kámoši." Usmála jsem se na něj. „Ti nejlepší." odpověděl a už pomalu odmotával obvaz.Zděsil se, když uviděl, jak moc ty prsty a klouby mám zrychtované. „To-To-Tohle jsem způsobil já?" „Ne ty ne toh..." „Prosím, jen mi nelži." „Víš...Je to složitější než to vypadá." „Takže za to můžu já." Vjel si rukama do vlasů a sklonil hlavu. „Ne, tou hokejkou jsi to jen oživil nic víc. To já rozbila to zrcadlo." „Tys rozbila zrcadlo?" Podivil se „Jo." „Pešán tě zabije." „Jo." „A když jsme teď u Pešána, asi tě zabije, žes nám to řekla, co?" „Nejspíš jo, ale stálo mi to za to." „Je mi to jasný." kolem nás začali chodit Kanaďané. „Jo a ještě něco, Šuly tě práskl." „Cože!?" „Šuly přece řekl: Terko, řekni to německy. Nebo nějak tak ne?" „Kurva." „No to teda, Pešán s Kovářem to slyšeli, viděl jsem jak se najednou zamračili." „To není dobrý, Kovář mě nesnáší." „Neboj, máš Mě, Havrana, Doma, Šulyho, Šimona a spoustu dalších, kdo tě nedaj." „Děkuju." „Neděkuj, není za co ještě." Usmál se, málem jsme srazili skupinu dalších Kanaďanů a rychle se smíchem jsme vešli zase zpátky do Kabiny ke klukům a rychle do hotelu.

Ráno se ale dostavila tréma. Vždyť dneska hrajeme s Kanadou o zlato. Vstala jsem, nasnídala se a vyrazila ven před hotel, kde na nás čekal autobus. Pešán nám stihl domluvit ranní trénink před večerním zápasem navíc trénink chtějí i Němci a USA, ti hrají odpoledne o bronz. Rychle jsem tak prošla kolem pokoje trenéra a zdrhala co nejrychleji jsem mohla.
Najednou rána a já se válím po zemi. „Au." Řeknu a sáhnu si na čelo. Dostala jsem pořádnou šišku. Podívala jsem se směrem ke sténajícímu hokejistovi nedaleko ode mě. „Dobrý, Dome?" zeptala jsem se „Jo asi jo." Ale to už byl na nohou a podával ruku i mně. Přijala jsem a vyhoupl mě na nohy. „A ty dobrý?" „Jo, už jsem si zvykla, že jsem takový otloukánek tady." „Ne, to neříkej, já jsem chvátal, aby mi kluci u busu nevypili kafe." „Já chvátala, abych nemusela jít s Pešánem." „Proč?" „On na to přišel, on přišel na to, že jsem vám to řekla, kdo jsem. Máťa mi to včera řekl. Šuly se prořekl. Nějak se mi to rozpadá, ten tajnej plán." „To bude dobrý, neboj. Ale jak teda s tím Matějem?" Zeptal se a pomalu jsme vyšli. „Už dobrý, včera po zápase jsem šla do kabiny dřív, už ta ruka hodně bolela," zamračil se na mě, ale nic radši neřekl. „No pak přišel Šimi a viděl, jak jsem úplně v prdeli s převazem a sám se nabídl. No ale ten krvavej obvaz jen tak vyhodil do koše v kabině. Takhle si toho všiml Matěj a pak mě vytáhl ven, omluvil se mi a litoval." „Tak to je dobře, že jste se usmířili. Jak jsem říkal, stačilo mu dát čas a naštěstí to netrvalo tak dlouho." To už jsme nastupovali do busu a jak jsem si všimla zasedací pořádek se vrátil zpět a já sedím s Matějem. „Jo a jak jako krvavej obvaz?" „Prosím tě neřeš to, jo. Nic to nebylo jen maličko, praskl stroupek." „Hele pokud se to nehojí a bolí asi bys hrát neměla a nelži, tohle určitě nebyl jen stroupek řekni mi pravdu!" „Promiň ale tamhle na mě už mává Matěj tak zatím." „Z toho se nevyvlečeš, potom mi to povíš." Ale to už jsem zaplula vedle Matěje, ten hned jako správná gossip girl chtěl vše vědět. Mezitím si Dom sedl na chvíli dozadu k Šimimu. Proč asi,že jo. Proč to nenechá být. Sakra.

Trénink byl strašnej. Snad nejhorší za všech tady. Všichni jsme byli mrtví. Taky jsme dostali do šesti volno na uvolnění nervů. My jsme se rozhodli, respektive já, Matěj, Šimi, Chýťa, Zohy, Vránič a Dom, podívat se na zápas o bronz. Hráči na stadion můžou, stejně tak jako komentátoři a potřebný personál, dostat na stadion levou zadní. Fandili jsme Německu, co nám síly stačily, ale zřejmě po té porážce s námi, jakoby ztratili tu flow, co měli a bohužel domu zítra odjíždí bez medaile. Narozdíl od Američanů, ti si chodili pro medaile postupně, šťastni, že vezou domů alespoň bronz. Po zápase jsme se vrátili na hotel. Tam nás čekala brzká večeře, té jsem moc nedala, ale co už. S kluky jsme si přes messenger ještě volali a snažili si dodat sebevědomí. Teď jsme na řadě my. Letos to zlato bude prostě naše.

Buly bylo vhozeno a puku se hned ujímá soupeř. Začali okamžitě ani jsme nemrkli a oni už měli střelu na Hrubce, který samozřejmě chytil. Tohle byla promrhaná Superšance Kanady. Od tohohle momentu jsme si je hlídali. Hned ale v páté minutě Justin Danforth narazil Musila na hrazení. Adam si musel zavolat o pomoc, sám by se těžko dostal na střídačku. Kanaďan z toho vyfasoval 2+10. Bohužel první přesilovkazůstala nevyužita. V sedne minutě ale Kanaďané faulovali znovu, ale to jim naše druhá přesilovková pětka neboli Chytil Kovář Zadina, vysvětlili, kdo si jdeme pro zlato. Filda Zadina vymetl horní levý roh Kuemperovy brány. A vedli jsme 1:0. Do konce první třetiny se skóre nezměnilo i když jsme měli enormní množství přesilovek a Superšancí nedali jsme gól, nikdo z nás, natož pak soupeř. V bráně máme Šimiho, ten je dneska neprůstřelný.

Druhá třetina nezačala nejlépe. Smejky je vyloučen na 2 minuty za hakování a hned za ním mířil Dom za podražení. Ještě že nehraju oslabení tři na pět proti Kanadě? To bych na led nevlezla. Bohužel Kanada dorovnala 1:1, to bylo jasné. A tak i druhá třetina byla chudá na góly.

Teď už jsme se moc nesmáli. Ale vyrazili jsem do boje o zlato. Nenosíme toho lva na dresu jen tak z rozmaru. Začala třetí třetina Kanaďani do ní vstoupili s ještě větší vervou. Ale bylo jim to málo platné, hned v šesté minutě Kuempera překvapil Kuba Vrána nádhernou přihrávkou přes osu od Kubaldy. Zase jsme vedli. Už jen patnáct minut nás dělí od zlata! Na naší střídačce to vřelo. Všichni viděli úspěch před očima. Tohle je naše, teď víme, že vyhrajem. Do elánu první formace se dostala i naše. Kanaďani vůbec nevěděli koho hlídat dříve jestli obránce nebo útočníky. Puk v útočném pásmu držel Chýťa s Šulym a všichni Kanaďani jim věnovali plnou pozornost a komu proklouzla jedna malá holka? Obráncům Kanady. Chýťa nahrál Šulymu ten rychle Liborovi Hájkovi, protože viděl mě, jak jsem probruslila na skvělou gólovou příležitost. Liborovi to docvaklo také, miluju myšlení hráčů z NHL. Ihned mi nahrál kotouč přímo na hokejku a bylo to tam! 3:1. Dali jsme jim dva góly během jedné minuty.

Kanaďani pak začali hrát tu jejich faulovou hru, ale v ničem si nepomohou. Pořád hrát ve čtyřech prostě unaví a navíc brankář bude pořád ve stresu. Sedm minut do konce ale Kanada dá gól 3:2 náskok ne drasticky malý. Kanaďani bodycheckovali jak jen mohli. My bránili Šimiho, aby se nedorovnalo. Tolik ran šlo na Hrubce a tolik jsme jich odrazili. Pukem to fakt bolí. Stránský po zásahu do lýtka sotva odjel na střídačku. Místo něj jsem naskočila já. Akorát včas. Šimon byl na druhý straně brány. Rychle jsem se odrazila, lehla jsem si do rány, ale to by bylo málo. Musela jsem se natáhnou tak dlouhá tak široká. Bohužel nebo bohudík, jak se to vezme, mě puk v rychlosti 130 km/h trefil do ruky. Normálně štěstí v neštěstí mám. Bolest mnou otřásla. Matěj, který taky naskočil rychle dojel za mnou, ale to už jsem se zvedala. Hra se zastavila tři minuty do konce třetí třetiny. Slza mi smočila tvář, rychle jsem ji setřela a pokračoval dál. Snažila jsem se přesvědčit, že je to v pohodě. Na buly byl Kovář, ten buly vyhrál a okamžitě vyjel z našeho obranného pásma. Ja jela vystřídat a zbytek třetiny sledovala ze střídačky. Na mé místo naskočil Vránič. Hned jak sem si sedla sundala jsem si rukavici. Obvaz byl úplně nasáklý krví. Šuly si toho všiml a řekl Romanovi aby se mnou došel za doktorem. Já jsem nechtěla, ale co mám dělat mezi tvrdohlavými chlapy.
„Bože co jsi dělal?" Zeptal se doktor. „To nic není jen to převažte, prosím." „Nebudu se ptát dál, jen pro teď." „Děkuju." Zvládl do strašně rychle zpátky na střídačku jsem se vrátila a ještě bylo jedenáct sekund do konce finále. „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, JOOOOOOOOOO!" Ozývala se naše střídačka. Všichni jsme vyrazili na led a skočili na Šimiho. Objímali jsme se a plakali štěstím. My vyhráli Mistrovství světa po deseti letech vezeme domů zlato!...