CELÉ JE TO JEN PODVOD...

24. PLZEŇ?..

„COŽE?!"

„Slyšelas ne? Ženy mohou hrát v Extralize."  „No doprdele..." „Terko! Jsi Ok?" Chytil mě za ruku Matěj po nejspíše minutě ticha, kdy jsem jen hypnotizovala skleničku přede mnou. „J-jo, nejspíš jo. Chlapci, víte, co to znamená?" „Povidej." Usmál se na mě Šimi. „Že když o mě bude zájem, hraju v extralize, ale.." „No žádný ale, od září hraješ se mnou v Pardubicích." Rozhodl Matěj. Podívala jsem se na něj s přizvednutým obočím. „Pardubice u Hradce nikdy v životě." Složila jsem ruce křížem. „Cos to teď právě řekla!"   „Slyšels ne." „Já tě..." „Tak to stačí." Zastavil nás Šimi a tím překazil Smejkymu tu radost z nadcházejícího konfliktu, škodolibák jeden. „Zvedněte ruce, začněte tleskat, vždyť Plzeň je náš šampióón!" Nenechala jsem toho a smála se na celé kolo, dokud mě netrefil Matěj polštářem a smál se Smejkym, kterému málem kvůli tomu zaskočilo.

Večer, když jsem dojela domů a okamžitě zaplula do obýváku pro noťas. Sedla jsem si s ním do křesílka u knihovny a načetla si emaily:

Doručené 6
„Ty vole, šest?!"

info@hcvl.cz                                 Včera 17:49

klub@hcbilitygri.cz                    Včera 17:21

hockey@hc-vitkovice.cz Včera 17:08

hcdynamo@hcdynamo.cz        Včera 15:54

info@hcplzen1929.cz                Včera 13:03

klub@hcmotor.cz                       Včera 12:59

Všechny maily začaly stejně: Vážená slečno Kubíková...pak se v nich ve stručnosti psalo o tom, jak se příjemně změnila pravidla a jak by byli šťastni, kdybych právě s nimi navázala kontrakt. Liberec a České Budějovice spolu s Litvínovem mi nabízeli čistě nováčkovské smlouvy. Pardubice se mě snažily nalákat na spolupráci s Matějem za fakt slušný peníze, ale tak peníze nabízeli dobré všude. Stejně mojí povinností jakožto Klatovačky je hrát za Plzeň. Navíc, když jsem Matějovi řekla, že za Pardubice Nikdy, přeci mu tam v září nenastoupím ne. Už bylo dost pozdě, takže jsem si omluvné emaily a jeden telefonát nechala na zítra, šla se vykoupat a chtěla jít spát, ale nešlo to. Myšlenkami jsem byla v trapu. Jak sakra mám skloubit hokej a vysokou?!

Na emaily jsem se dostala až v pondělí odpoledne. Dříve se mi nechtělo. Jenže než jsem napsala týmům své rozhodnutí o odmítnutí, prvně jsem si musela vyřídit telefonát.

„Martin Straka, Dobrý den." „Dobrý den, u telefonu Tereza Kubíková." „Á, doufal jsem, že se nám ozvete." „Ano, ale nejspíše budu muset i vaši nabídku odmítnout." „Smím vědět proč odmítáte." „Nastupuji na vysokou, nemám šanci stíhat všechny tréninky, zápasy, kempy a podobně. Víte strašně ráda bych patřila mezi Indiány, ale nezvládnu splnit podmínky a nejspíše je pro mě budoucí kariéra důležitější než ta nynější." „Chápu ... ... ..."

"... ... ...odmítněte zbytek nabídek." „Co?" „Odmítněte je, jsem ochotný se přimluvit u týmu, Zaplatíme vám dojíždění. Zařídím osobně cokoli, co budete potřebovat, jen odmítněte zbytek nabídek a za týden se stavte u mě v kanceláři v LOGSPEED aréně." „... ... ..." „Slečno Kubíková?" „... ... ... Beru."

23. Srpna jsem tedy jela do Plzně. Je to jako loni, akorát nejedu za Pešánem do Prahy ale za Strakou do Plzně. Náhoda? Nemyslím si.

Zaťukala jsem na dveře a čekala až se ozve dále! Až pak jsem vešla a sedla si až po nabídnutí. „Je hezké vás vidět naživo." „Nepřehánějte." Usmála jsem se. „Nepřeháním, ani trochu. Nestává se často, aby byl někdo přirovnán k Rachůnkovi." „S tímhle nezačínejte, jsem docela pověrčivá a tohle přirovnání je sice skvělé, ale strašidelné." „Dobře...Ale k věci s realizačním týmem jsme se shodli a jste naše, pokud tedy podepíšete." „Samozřejmě, že podepíši." Dostala jsem do ruky smlouvu, bylo tam všechno do puntíku rozepsané. Po deseti minutách jsem si dočetla podmínky. Vzala si pero ze stolu a podepsala. Při podpisu si mě ještě vyfotili. To půjdu ihned na socky.
Zlatá hokejistka roku 2021 Tereza Kubíková bude novou posilou Indiánů.
Nebo něco takového, co já vím. Ale co vím určitě je to, že budu modrobílý dres oblékat tři roky za 150 000,- MĚSÍČNĚ a pak uvidím, co se sezónou 2024/2025.

Později jsem se stavěla u Áji, předevčírem mi napsala, že mi s Vikim zabalili poslední krabici s mými věcmi, co jsem měla u rodičů. Amálka už spinkala ono taky už bylo po večerníčku. Takže jsme si sedli u nich na gauč potom, co mi Viktor pomohl naskládat krabice do auta. Vyprávěla jsem jim, jak to teď mám, že ze mě bude plzeňská hokejka a zároveň pražácká studentka. Ája se strachovala, že budu akorát vyčerpaná z toho lítání Praha-Plzeň, Plzeň-Praha, ale já jsem ji ujistila, že to bude v pohodě. Ona takhle ustrašená byla i když čekala Amálku, takže jsem to tolik neřešila. Viktora prý povýšili v práci. Je doktor na kardiologii, tak teď je z něj primář. No a Ája je už ve čtvrtém měsíci respektive nějaký ten šestnáctý týden. Nestěžovala si, ba možná si to i užívala, protože když čekala Ami, první tři měsíce trpěla jak pes a teď nic, ani ťuk. Pak mi doběhla pro ultrazvuk kde z druhé strany bylo modrou fixou napsáno Románek a růžovou Gábinka. Stejně jako s Ami. Tu fotku mám stále schovanou, tehdy se ale rozhodovali mezi Vikískem a Amálkou. „Románek?" „Ano, není to rozkošný jméno? Řekni že jo." „Má jistý potenciál." Řekla jsem jí a Ája se široce usmála. „Obdivuju vás, že už teď jste si jisti jmény, já bych to minimálně ještě osmkrát změnila." Pověděla jsem. „No bylo to náročný, ale nakonec jsem zavelela." „Jo tak to jo a kdy máš termín?" „2.února" „Tak to se ale pohlaví dozvíte tak nějak do měsíce, že jo." „Samozřejmě, ale zase to oznámíme na baby showeru." „Jasný a pro hodnou sestru by se výjimka nenašla?" Udělala jsem na ní psí oči. „Terezko, mám tě ráda, ale psí oči na mě od té doby, co máme Ami neplatí. To spíš ty s sebou už dotáhni i nějakej ten doprovod." Usmála se na mě. „To není tak jednoduchý." Posmutněla jsem. „Ale ale, copak, nějaký objev? Povídej, možná i poradím."

„Víš, Ono je to složitý, no, poznali jsme se na mistrovství, ale to jsme byla ještě za kluka, takže to bylo čistě kamarádský, ale pak na to sám přišel, že jsem holka a celý to bylo divný. Začal se mi víc věnovat a byl starostlivější a takovej víc obranářskej. Ale já nevím, třeba se takhle baví normálně i s kamarády, ale já si myslím, že se mnou i flirtuje a že to na mě zabírá. Já nevím, co mám dělat a nevím, co cítím." Složila jsem hlavu do dlaní a pořádně si protřela oči. Teď jsem to vyklopila, všechny ty divně krásné rozhovory, ty kouzelné chvilky. Teď jsem Áje řekla, jak mi Dom za tu chvíli zamotal hlavu. Ale víte, co má určitě? Holku.

Ája s Viktorem se na sebe s úsměvem podívali. „Jestlipak ses nám nezaláskovala." Řekla zasněně Ája. „Rychle, Je to Čech? Jak se jmenuje? Je vysokej? Co oči?" Ájo, pomalu, až bude chtít, tak ti to řekne." Zastavil ségru Viktor a já se na něj děkovně a smutně podívala. „Ale to je stejně jedno, co vím já, má prej holku." „Teri..." „Ne, neřešme to. Hele kolik je hodin. To už musím jet. Než vyklidím ty krabice..." zvedla jsem se z gauče a vyšla ven. „Teri..." „Áji, já to nechci řešit, prosím, pochop." Sklopila jsem pohled, rozloučila se a nasedla jsem do auta směr Praha připravena čelit sezóně 2021/2022 i s city, se kterými nevím, co dělat.

...
„Ájo, nech jí být, tohle si musí vyřešit sama." „Já vím, Viki, ale přála bych jí štěstí, sám víš, že si nikoho ještě nenašla, přitom je tak hodná. A podívej jak miluje děti." „Já vím, Áji, já vím, taky bych jí přál lásku, ale jestli má holku, nedopadne to v žádném případe dobře." „Ale zase by s ní neflirtoval." „Co když to právě nebyl flirt?" „Viki sice mi je třicet let, ale sakra poznám, co je a co není flirtování a tenhle tajemný hokejista je úplně průhlednej. Kdyby, jak říkala, neměl holku, je to jasný." „Myslíš?" „Ne, já to, Viki, vím."