CELÉ JE TO JEN PODVOD...

31. ČTVRTFINÁLE?...

„Hele Dome?" přišla jsem k večeru po zápase do Společenské místnosti, kde kluci seděli u televize a dívali se na naše biatlonisty. „Ano?" „Pamatuješ jak jsi mi nabízel tu pomoc s rozhovorem...emm...stále to platí?" „Samozřejmě, pro tebe cokoli." Usmála jsem se, právě mi zachránil prdel se zápočty u Záruby. „Kdy chceš začít?" „Šlo by to hned teď?" „Jistě, jak povíš, tak bude." Šli jsme tedy ke mně do pokoje, jelikož Matěj někde drajdal, takže bylo čisto.

Na postel jsem položila telefon, nic jiného jsem k nahrávání neměla. „Takže, začnem zlehka: Jak se Vám líbí tady v Pekingu?" „No jsem nadšený, Peking jsem vždy chtěl navštívit sice jsme v olympijské vesnici, ale i ta je nádherná." „Co kolektiv? Jste spokojen s letošním výběrem Filipa Pešána?" „Ano, jsem. Myslím, že jsme si všichni sedli skvěle, líbí se mi, že i když se povolila možnost s hráči z NHL, máme v týmu i hráče ze Švýcarské ligy nebo KHL." „A kdyz jsme u NHL, je tady z vaší ligy někdo, kdo vám zde schází? Kdo nepřijel?" „Tak určitě, takový Tomáš Hertl, Martin Nečas nebo Dominik Simon by se nám určitě hodili, ale nedovedu říci, za koho bych je vyměnil." „Dobře... Letos vám končí smlouva u Blackhaws, přemýšlíte, co dál?" „Ano, ani nevíte jak. Rád bych zůstal v Chicagu, ale když budu vyměněn nebudu to brát nijak zle, to je holt už osud." „A přemýšlel jste třeba o návratu do Extraligy?" „Taky, do Plzně bych se vrátil velice rád, táhne mě to tam teď více než jindy," mrkl na mě a já jen s úsměvem protočila očima. „ale zatím počítám s angažmá v Americe." „Ohrozí neprodloužená smlouva vaši účast na nadcházejícím mistrovství ve Finsku?" „Doufám že ne. Rád bych si zahrál na dalším mistrovství to loňské bylo skvělé, chtělo by to zlato znovu obhájit. Ale pokud smlouva nebude prodloužena, bude to veliká překážka, ale alespoň bych měl pak více času na rodinu." „Mluvil jste v nedávné domě se svou rodinou?" „Bohužel naposled jsem s nimi mluvil o Vánocích, pak jsme před Silvestrem zase letěli za oceán." „My?" Teď ve mně hrklo, že on tu holku určitě má. „Ehmm...ano, no, letěla se mnou i Klára, navštívili jsme i její rodiče a pak se vydali zase zpět." Já jsem taková kráva, bylo to jasný, měla jsem si ji vygooglit, bylo by o polovinu problémů míň. Od téhle chvíli mi spadl úsměv a měla jsem co dělat, abych pokračovala. „Dobře... no a plánujete spolu znovu navštívit ČR?" „Společně až v létě. Jinak mám v plánu rodinu navštívit až se vrátíme z olympiády." „A ohledně olympiády. Myslíte si, že máme šanci na medaile?" „Stoprocentně, máme s sebou kromě dua Pastrňák-Krejčí, také úžasnou útočnici ze Škodovky. Občas nad jejími zákroky zírám a to mně říkají kanonýr. Jestli nezískáme medaili vesmír je proti nám." „To je moc hezky řečeno, já vám děkuji za odpovědi a hodně štěstí do dalších zápasů." „I vám."

Ukončila jsem nahrávání a zvedla se z postele s tichým "děkuju za rozhovor." „Terezko," „Hmm?" Podívala jsem se na něj. „Klárka je...no ono..." „Ne to je v pohodě, mně to nemusíš říkat, fakt dobrý." I když ono to vůbec dobrý není usmála jsem se na něj jak nejdůvěrněji to šlo a vyšla z pokoje. Potřebuju najít Matěje. „Kluci neviděli jsme Máťu?" „Květinka šel ven, fotečky pro rodinu, nejspíš ho hledej u pěti kruhů šel tam s Šimonem." „Děkuju." rychle jsem popadla bundu z háčku u mých dveří a vyběhla pryč z našeho apartmánu. „Terezko!" slyšela jsem za sebou volat Doma, ale od toho právě utíkám...

„MATĚJI!!!" Konečně se otočil, slyšel mě. „Bože můj, co se děje, vždyť jsi sis měla dělat úkol do školy." Zasmál sám sobě, mně moc do smíchu nebylo, sotva jsem popadla dech a myslela jsem, že omdlím. Teď by semi hodily ty prášky na tlak, co jsem nechala v Česku, že jo. „Ty vole, Teri, sedni si tady na chvíli. Hlavně mi neříkej, že jsi neběžela celou cestu od apartmánu až sem." Jen jsem kývla hlavou na slova jsem se nezmohla. „Se z tebe poseru, vždyť to jsou dva kiláky, jak tě znám, běželas sprintem, že?" Zase jsem jen kývla. „Bože můj, Šimone, asi tu kochačku po okolí doděláme jindy, mám tady s sebou dvacetiletou holku, která ráda pokouší své limity." „Jasný, žádný problém, co pomoc? Tu chcete?" „Ne, dí-ky Ši-mo-ne. To-ne-bu-de-po-tře-ba." Mezi každou slabikou jsem se musela nadechnout asi tady umřu. „Dobře...tak já jdu zpátky, kdyby něco tak volat." „Jasný nebo se." Odpověděl mu radši za mě Máťa, sedl si na chodník vedle mě a čekal až popadnu dech. Zatímco já se trápila ve své hlavě.