CELÉ JE TO JEN PODVOD...

3. ZDRAVOTNÍ PROHLÍDKA...

Po obědě a pokecu s Filipem jsem se vydala na Václavák. Domluvili jsme se, že až budu po zátěžáku, tak napíšu a po domluvě na datu schůzky zase přijedu do Prahy. Zaběhla jsem si do H&M pro nové Jeany, kolem půl čtvrté jsem nasedla do auta a vyjela směr Klatovy. Přes všechny kolony jsem se dostala konečně do centra Klatov, kde jsem na náměstí zaparkovala a sešla dolů na Pražskou ulici, kde prodávají opravdu skvělou pizzu. Nabízejí buďto celou nebo po čtvrtkách, takže si každý může vychutnat to své. Já třeba opravdu nemůžu vystát Hawai, zatímco mamka ji miluje. Takže je jasné, že když se vracím v půl osmé večer bez jediného vzkazu, protože jsem si kvůli té schůzce vypla mobil a pro jistotu ho zapomněla v autě, nějak se to musím pokusit vyžehlit a navíc jedenáct zmeškaných hovorů není vůbec dobré znamení.

Konečně. Celá utahaná jsem odemykala dveře od našeho bytu. Hned mě začal vítat náš pes, ani ne deset vteřin na to se rozrazily dveře od obýváku a nastalo peklo. „Terezo! Kde si byla?!" zařvala na mě, rychle jsem zabouchla, aby nás neslyšel celý panelák a položila krabici na kuchyňskou linku, „nezvedla jsi mi telefon ani jednou a to jsem ti volala jedenáctkrát, JEDENÁCTKRÁT!" „Já se ti nemusím zpovídat jako na výslechu, není mi dvanáct a nešla jsem za školu. Je mi devatenáct, sakra, jsem už dospělá!" „Dokud budeš žít pod mojí střechou, tak se mi zpovídat budeš!" „Dobře tak jestli tě to tak moc zajímá, byla jsem v Praze. „Jela jsi do Prahy? Zbláznila jsi se?! Aniž bych to věděla?" „Jela jsem tam, kvůli pohovoru na univerzitu!" zařvala jsem a tím ji i přerušila. Prošla jsem kolem ní a vešla i společně s naším psem ke mně do pokoje. Batoh se vším důležitým jsem šlehla do kouta a lehla si na postel. Co jsem jí jako měla říct? Ahoj mami představ si byla jsem v kanceláři Filipa Pešána, ano toho Pešána, hlavního trenéra hokejové reprezentace. Domlouvali jsme se na mé účasti na repre pro rok 2021 hustý co? Nejdřív by mě zabila ona a pak by mě dorazil Pešán. Nerada lžu, ale sama sebe jsem do tohohle dostala, takže si zato můžu sama. Ale když už lžu a chci, aby nikdo nepoznal pravdu, tak ji nepozná. Jen doufám, že v tak velké lži se nezamotám, všechno pokazím a ono to praskne, ale tady není možnost, že to nepraskne. Mezi týmem je nemožné držet to tajemství do nekonečna, někdo si určitě všimne a pro obelstění celého IIHF mám podle mě šanci tak 25%. Rodina nic nepozná, to vím. S nimi už se znám dost dlouho na to, že vím, co na ně platí.

Mamka za mnou po chvíli stejně přišla a dokonce i s talířem s pizzou. Sedla si vedla mě a talíř položila na noční stolek. Podívala jsem se na ní a čekala, až začne mluvit. Zhluboka se nadechla a chytila mě za ruku. „Teri, já se ti strašně omlouvám, že jsem na tebe tak křičela, ale pochop, měla si mi říct, že jedeš do Prahy. Měla jsem hrozný strach. Kdybys alespoň napsala, že jedeš na ten pohovor a když už jsme u toho. Jak to dopadlo?" „Na tenhle školní rok 2020/2021 mě nevezmou, prý už mají plno, ale už si mě zapsali na rok hned další."  Zalhala jsem docela věrně. „To mě mrzí, ale když ses to dozvěděla, tak jsi určitě nejela domů hned, že?"  „Ne šla jsem na Václavák." „Na celý den?" „No, já jsem tam potkala Petra a Monču, no a zakecali jsme se. „Dobře, když to říkáš. Jen aby v tom taky nebyl nějaký kluk, co?" „Mami, prosím tě, nech si toho, myslíš si, že kdybych někoho měla tak tady teď ležím s naším psem a jedla pizzu?" Pouze se usmála a nechala mě v klidu se najíst. Bože tahle celá záležitost mě bude stát hodně nervů.

Končil srpen a já se odhodlala zajít k lékaři, abych už konečně odevzdala Pešánovi výsledky ze zátěžáku společně se zdravotní prohlídkou. U svého obvoďáka jsem si sedla do čekárny a po chvíli za mnou přišla sestra: „Slečna Kubíková" „Dobrý den," pozdravila jsem a položila doktorovi na stůl papíry k potvrzení. „Takže cyklistka jo?" položí otázku doktor a mě srce vyskočilo až do krku. „J-jo ehrm Ano, ano jezdím za...Duklu, jen kratší závody v terénu, trochu freestyle, víte." Bože, tak tohle mi rozhodně nemůže sežrat, vždyť jsem úplně jasná. „Dobře, tak začneme. Postavte se, prosím, ke zdi, ať Vás změříme. „164 cm." Sdělila sestra a poté mě odvedla na váhu. Bože, jak já nenávidím vážení. Prostě to nemám ráda už od mala. Nikdy jsem nebyla hubená a ani teď nejsem, ale zase nejsem úplně tlustá. Nadváha mě pronásleduje celý můj život. Svlékla jsem se a vlezla na váhu. Vydechla jsem přebytečný vzduch, narovnala se a zvedla hlavu nahoru. „75 kg přesně." Docela jsem se divila, čekala jsem, že budu mít tak nejmíň o pět kilo víc. Pak mi doktor už jen nabral krev, kterou pošle na rozbor a změřil mi tlak. Jako vždy jsem ho měla zvýšený, ale to nikdo tolik neřeší. Když bylo všechno hotovo potřebovala jsem si ještě domluvit zátěžák. „Chtěla jsem se zeptat, kde si můžu udělat zátěžák?" „Klidně zde a jestli chcete, můžeme ho udělat hned a nebo chcete objednat termín?" „Pokud můžeme hned tak ať to mám radši za sebou."