CELÉ JE TO JEN PODVOD...

20. VIDINA NEJHORŠÍHO...

Bylo to jako čekání na smrt. V pokoji sama, díky Covidu. Ubrečená v posteli s hotelovou zmrzlinou a s nějakýma křupkama jsem se snažila zahnat pláč, strach, ostudu a depresi. Proč já? Kluci se snažili mi zlepšit náladu všemožnými online hrami a já nevím čím vším, ale k čemu? Zítra je sobota, zítra se dozvíme pravdu a já mám v klidu spát? Ani náhodou. Na chvíli u mě byl Vránič, na tajňáka, to se rozumí, popovídat si a předat vzkazy atd. Ale pak stejně musel jít. Pešán dělal obchůzky častěji. Dívám se na telefon 00:54 Sobota 12. června. Hlavu jsem hodila na poštář a snažila jsem usnout. Nic...02:06 Sobota 12. června. Začala jsem počítat ovečky... 03:28 Sobota 12. června. Vzdala jsem to, neusnu, prostě neusnu... 04:47 Sobota 12. června. Ani Tiktok videa a Instagram reels mi nepomohly od strachu. Žaludek mám jako na vodě. Mám strach, bojím se. Každou minutou je to horší a horší... 05:35 Sobota 12. června. Vstala jsem z postele a otevřela si dveře na balkon. Na sobě ještě věci ze včera. Schoulila jsem se do křesílka a snažila si užít alespoň východ slunce nad Rigou. Ani to nepomohlo, cítila jsem se mizerně... 06:40 Sobota 12. června. Pořád jsem zapínala a vypínala telefon a čekala, kdy přiskočí další minuta 06:41 Sobota 12. června. Najednou telefon zacinká. Rychle ho zase zapnu a vidím oznámení na instagramu: kubalda18 Dobré ráno. Tak co? Jak ti je? Musela jsem se usmát. Zrovna když jsem mu odepisovala že líp mi snad nikdy nebylo. Ozvalo se otevírání balkonových dveří někde pode mnou. Naklonila jsem se přes okraj a všimla si, že je to Dom, který se rozhodl dát si svou snídani na balkoně v hotelovém županu. Zprávu jsem mu poslala a za nedlouho jsem uslyšela slabé cinknutí z Domovo telefonu. Dívala jsem se teď přímo na něj. Jak se ušklíbl a odfrkl si a jak se hned na to usmál a odepsal mi. Užívala jsem si ten pohled přece jenom je to pohledný muž ne? Až na to že má holku, teda myslim, no určitě má. Najednou cinkl telefon mně a tím pádem i prozradil, že se dívám. Snažila jsem se někam schovat ale nebylo kam. Dom se zasmál a hlasitě zvolal:„Dobré rááno, Terezko!" „D-dobré." Odpověděla jsem a nejradši bych se propadla do země. Sedla jsem si na druhé křesílko zády k Domovi a dala si hlavu do dlaní. To je tak trapný. „Ty se mi schováváš?" Zeptal se Dom. „Ne." „Tak vylez." „Ne." „Prosím." „Ne." „Ale notak, prosím, Terezko, vylez, chci se s tebou bavit normálně a tím myslím koukat si do očí..." „Chatování je daleko zábavnější." „To si nemyslim." „Důvod to má?" „To bych pak neviděl ty oči." „ A.. ehm A na co ti jsou moje oči?" „Oči jsou oknem do duše." „A ironie se pozná daleko líp. Psalas. že ti líp bejt nemůže. Ale když tě vidím tipuji, že jsi dneska určitě celou noc nespala, stejně jako tu předtím a jako tu předtím..." „Jasně už tě chápu." „Tak vidíš, tak vylez." Zhuboka jsem se nadechla a sedla si na židli tak, aby jsme na sebe viděli. „No vidíš, taková hezká holka a ona by se schovávala." „Hmm ono až zítra přiletíme do Česka bez medaile začnu stejně chodit kanálama." „Ne to by byla škoda a navíc my s medailií přijedeme a to ti říkám já, Dominik Kubalík, hokejista z NHL." „Fajn, ty kecko, nálada zlepšena o 75% ale stejně ti nevěřím." „No být tebou tak bych mi věřil." „...Takže sázky?" Ozvalo se najednou o tři balkóny vedle Doma. „ŠULY!!" Zařičeli jsem oba se smíchy. „No co, takže já sázím kilo, že má pravdu Dom." Řekl Šuly. „Já na sebe taky sázím kilo." Smál se Dom. „Fajn já na sebe sázím taky stovku." Řekla jsem rozhodně. „to tě bude mrzet až o ní přijdeš." Řekl Šuly. „A nebo to bude mrzet vás a já ještě k tý ostudě něco málo vydělam." Ještě něco za mnou brblali, ale já se odebrala do svého pokoje a nechala je tam, ani to spolu zvládnou. Zapla jsem opět telefon 07:21 Sobota 12. června. Ještě tolik času. Autobus nás má vyzvednout v 10:30, kdy pak všichni jedeme do Arény a v 11:30 to vypukne.

Umyla jsem se a snažila jsem se zakrýt ty kruhy pod očima. Trochu to šlo, ale že bych vypadala 'fresh' to se říct opravdu nedá. 10:13 Sobota 12. června. Pomalu jsem si kontrolovala jestli jsem si zabalila všechny věci domů. V 17:10 nám letí letadlo z Rigy domů. Pamatuju si jak jsem se balila sem. Jak jsem vyfasovala merch Národního týmu a jak jsem si ostříhala vlasy a teď je to všechno pryč. Ten život je tak nefér.