CELÉ JE TO JEN PODVOD...

40. NĚKOHO JSEM TI PŘIVEZL...

„Guys I want to thank you. You played great all the time here in this tournament. Congratulations." Začal Kari svůj proslov k týmu a my jsme začali hulákat a tleskat. „Yeah , you all did well but we're going to say goodbye here to some of you. And also I know that you want some time to celebrate the success, however tomorrow at twelve we need to catch a flight to Stockholm so be please ready at seven in the morning. And now I'm sorry to announce eight names who will not go to the Sweden with us. Number three Richard Nedomlel, number five Jakub Jeřábek, number forty nine Vojtěch Budík, number fifty four Patrik Zdráhal, number sixty two Pavel Kousal, number seventy three Petr Fridrich, number seventy seven Adam Klapka and number ninety seven Lukáš Kaňák." Oznámil nám Kari, který si s našimi jmény poradil dost obstojně. Pak nám ještě jednou pogratuloval a my se večer se všemi kluky vydali zase "skromně" oslavovat.

„Myslím si, že by účet měl platit ten, kdo má nejvíce gólů." Naznal po asi třech hodinách, co jsme kecali v hospodě u piva a "malých" lampiček Smejky. „Hele tobě to nedá pokoj co?" Zasmál se Sklenda. „Já za to nemůžu, že mi to tam prostě padalo pomalu samo. Ale já nic neplatím, předávám účet tomu, kdo má nejvíce kanadských bodů." Mrkl na mě. „Prosím? Tak to ani náhodou, pánové. Zaprvé jsem chudý student a za druhé jsem dáma. Vy máte zvát na drinky mě." „Hele od toho máš toho svýho indiána, navíc hraješ s námi a nemáme vás ženy v seniorské reprezentaci zvýhodňovat prej. Tak to sepsal Tardif." „Šuly, ty jsi mi nějaký uvědomělý, když se napiješ. Zkus někdy držet tu klapačku." „Taky tě miluju lásko." Vrálil mi to. „Uuuu bacha ať tě neslyší, oslovení lásko by se mu nelíbilo." Začal se hihňat Matěj. Panáky jsem fakt pít nechtěla, protože vím, jak mi bylo včera, ale s těmahle jejich debilníma narážkama do sebe potřebuju něco kopnout. „Tak už ji nechte vy dva." Zachránil mě Roman. „Děkuju Romane, konečně taky někdo." „Nemáš zač, ale chci pozvánku na svatbu." „Romane.." zakňourala jsem a cítila jsem, jak rudnu. Byla jsem už zoufalá, proč toho nenechají. „Sakra, žádná svatba nebude a dost už, ještě někdo něco řekne o Kubalíkovi a mně tak odcházím!" „Počkej, počkej, ty máš něco s Kubalíkem? Jakože Dominikem Kubalíkem?" Zeptal se Čeče. To kluci neslepičili? Nebo mu jen nedošla ta narážka na indiána. Indiána z Chicaga... „NE!" „ANO!" Překřičeli mě kluci u stolu. Mám toho akorát tak dost. Fakt jsem se zvedla a mířila si to na bar. Dám si tak dva nebo tři kousky a půjdu na hotel, jinak by ze mě dostali úplně všechno a já s nimi nechci konzultovat každou malichernost mého života tak jako s Máťou. Tohle je moje věc.
.
.
.
„Doprdele! Matěji? Kurva Matěji vstávej! Doprdele!" „Ježiš co ti jebe?" Sepsul mě nepříjemně. „Ty debile dělej, máme pět minut odsud vypadnout. Je 6:55." „Kurva!" To je dost, že si to ten blb uvědomil. Vystřelil hned po mně z postele a rychle jsme se snažili dobalit to, co jsme ještě nezabalili. „Ser na to, ty vole, já ti na letišti koupím klidně ty kartáčky dva." Zakřičel na mě, když si všiml, že jsem zaletěla do koupelny. Vzala jsem ho za slovo, ale když jsem chtěla vypadnout, zastavila jsem se u záchodové mísy. Včera toho bylo možná víc než dva panáky na baru. „Ty vole, ty vypadáš, že umřeš." „Nemluv vůbec, pojď dělej, máme už...kurva, tři minuty zpoždění." Vyběhli jsme z pokoje a snažili se to asi zachránit. Nejspíš měl ale Matěj pravdu o tom umírání, protože mi bylo extrémně zle. Už to vidím v novinách. Mladá hokejistka a studentka se v Ostravě po výhře nad Rakouskem v jednom místním podniku upila k smrti. Jedná se o Terezu Kubíkovou (20)...

„Máťo radši mluv ty, já bych jinak asi musela zase jít krmit rybičky." Zakřičela jsem na něj. Těsně před tím, než jsme vyletěli z hotelu, kde už stál autobus. Ještě mě zkouknul starostlivým pohledem, ale to už si to k nám mířil Martin Erat. Máme ale štěstí, že neposlali Zábranskýho, to bychom byli v prdeli. „Doufám, že to ani jeden nemyslíte vážně, tohle." Začal Martin. Já radši zabořila pohled do země. „Moc se omlouváme, ale měli jsme problém se zamykáním pokoje." Jen jsem přikyvovala, ale bylo nad slunce jasné, že nám to žere asi tak jako ta banda hokejek nastoupených u dveří busu, aby lépe slyšeli. „Zalézt a ať vás neslyšíme celou cestu, jinak zůstáváte v Praze, Libor se o to určitě postará." „Jasně trenére, nebojte se, jako myšky a děkujeme." „Jo a Blümel?! Příště se nečeká." „Ano, děkujeme i za tohle." Martin už jen protočil očima a zalezl do předních dveří zatímco my šli těmi zadními. „Jo tak pokoj číslo osm měl problém se zamykáním, to mi nějak nejde do hlavy, co kluci?" Řekl jen tak do vzduchu Čeče. Já jim nevěnovala pozornost, ale možná to je taky vyvedlo z míry. „Ty Terko, je ti dobře? Co se ti stalo, jsi úplně zelená a vypadáš, že každou chvíli zkolabuješ." Staral se Roman. „Je mi dobře." Nic víc jsem se neodvážila říct a jen slabě jsem se na něj usmála. Zamračil se na mě a celou cestu si mě hlídal, asi jako jediný. Matěj a ostatní po včerejšku vytuhli dřív, než jsme se stačili vymotat z Ostravy. Já se snažila dýchat zhluboka a modlila se za nějakou pauzu. Nechtělo se mi jít k řidiči pro klíčky od záchodu, navíc to by každy slyšel. Poradím vám, na prázdný žaludek nepít a druhý den po akci nelítejte a neskákejte po pokoji jako kozy.