Gangsta Paradise

19. Čas přestat snít

Elle

Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem se vrátit domů. Měla jsem z toho strach, tak jako ze setkání s Harrym. Ani jednomu jsem se nemohla vyhnout a ani na jedno jsem se netěšila. Jenže jsem neměla na výběr. Návrat domů jsem mohla absolvovat s Charliem, ale rozhovor s Harrym jsem musela zvládnout sama. Musela jsem mu dát sbohem. Bylo jedno, co jsem k němu cítila. Nemohla jsem ho ohrožovat a tahat za nos. Byl čas přestat snít.

V autě mezi mnou a Charlie panovalo ticho. Já přemýšlela nad tím, co mě čeká a on bůhví nad čím. Přála jsem si vědět, co se mu honí hlavou. Do teď jsme byli v jeho bytě, v takové naší malé osobní bublině, kam okolní svět nedosáhl. Ale teď jsme se vrátili do reality a museli si přiznat některé věci. 

Zastavili jsme před naším domem. Už dlouho mi nebylo tak úzko. Plíce se mi stáhly a do hlavy se mi nahrnula krev. 

"Půjdeš tam se mnou?" ujišťovala jsem se. 

"Najednou jsem ti dobrý?" zeptal se, aby mě poškádlil. Sklopila jsem pohled a zadívala se na moje propocené dlaně v klíně. 

"Nemusíš tam chodit," podotkla jsem. Říkala jsem jednu věc, ale doufala jsem v naprosto něco jiného. Jenže jsem chtěla být silná a nemohla jsem přiznat, že ho potřebuji.

"Jak jsem řekl. Moje žena, můj problém." 

Napřímil se a vystoupil z auta, aby mi mohl otevřít dveře. Jeho pohled byl teď jiný. Stihl si nasadit svou masku zlého kluka. Pomohl mi ven a společně jsme se rozešli ke dveřím našeho domu. 

"Udělej pro mě něco a tvař se, že jsem se tě potrestal opravdu hrozným způsobem," sykl ke mně a jemně mě chytil nad loktem. Pousmála jsem se nad tím, co řekl. 

Bez dalších slov zaklepal a já nervózně čekala na to, co přijde. Můj otec byl nevyzpytatelný a já ho zostudila. Určitě byl hodně naštvaný.

Byl to on sám, kdo otevřel dveře. Nejspíš už na mě čekal. Přeměřil si mě pohrdavým pohledem. V tuhle chvíli moje jediná hodnota byla v tom, že si mě Charlie stále chtěl vzít. Kdyby se rozhodl odmítnout mě, tak jsem nadosmrti odepsaná.

"Zdravím, pane Spencer," pozdravil pevným hlasem. 

"Charlesi, rád tě vidím," řekl otec srdečně. Přetvářka byla jeho druhé jméno, to jsem musela uznat.

Otec pokynul, aby jsme oba vešli. Zamířili jsme do jeho pracovny. Charlie stále svíral mé nadloktí, což byl taky jediný důvod, proč jsem ještě nevzala nohy na ramena. Otec se posadil za svůj stůl a založil si ruce na prsou. Byl až děsivě klidný. 

"Takže co teď?" zeptal se, jakoby mi snad dával na výběr. Nedokázala jsem nic říct, a tak bylo dobře, že se slova ujal Charlie.

"Teď to bude tak, jako doposud," řekl rozhodně. Otec se na něho nejistě zahleděl. 

"Shelly je moje budoucí žena a pokud bude třeba, tak si s ní všechno vyřídím sám," pokračoval a v tu chvíli bych si mu nedovolila odporovat v ničem.

"A jak si to tedy představuješ?" ptal se dál otec. 

"Jednoduše. Všichni zapomeneme na to, co se údajně stalo a už to nikdo nebude řešit." Otec se zamračil. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Zvažoval, co pro něj bude nejvýhodnější. 

"Dobrá tedy," řekl nakonec a mně spadl velký kámen ze srdce. Otec zřejmě pochopil, že je pro něj lepší, když má Woodovi na své straně. Vlastně to pro něj celé dopadlo až moc dobře.

"Měla bys teď jít za matkou. Dělá si starosti," promluvil poprvé ke mně. Přikývla jsem a pomalu se rozešla pryč. U dveří jsem se ještě otočila k Charliemu, který zůstal, aby si za slušnosti promluvil s mým otcem. Pohled mi neopětoval a já to vlastně ani nečekala.

Rozešla jsem se do kuchyně, protože jsem čekala, že právě tam bych mohla najít mojí matku. V hlavě jsem si stále přehrávala to, co se právě stalo. Bylo jisté, že Charles Wood mi právě zachránil zadek. 

Maminka stála u kuchyňské linky a krájela zeleninu. Vedle ní na zemi si malá Emma hrála s panenkou. Byl to tak idylický obrázek, že by až člověk uvěřil, že jsme skutečně jedna šťastná rodina.

"Elli!" vyjekla nadšeně moje sestřička, když mě spatřila a vběhla mi do náruče. Pevně jsem ji stiskla a přitáhla si ji, co nejblíž. Zadívala jsem se na mámu, nezdála se být ze mě tak odvázaná, jako Emma. Máma bude tvrdší oříšek.

"Ahoj mami," řekla jsem polohlasně. 

"Tak si doma," konstatovala to, co bylo očividné. Zdálo se mi, že jsem v jejím hlase slyšela známku výčitek. 

"Jo, Charlie mě přivezl." Pomalu jsem došla až k lince a posadila se na barovou stoličku přímo naproti mámě.

"Zlobíš se na mě?" zeptala jsem se jí, protože jsem chtěla mít i tohle za sebou.

"Ano, zlobím." A je to venku.

"Mami, já jsem přece nic špatného neudělala. Harry je můj kamarád, můj jediný kamarád," začala jsem se obhajovat. Pravda byla, že v tu chvíli jsem si nebyla jistá tím, jak to mezi sebou máme, ale to už máma vědět nemusela.

"Ell, já se nezlobím, že máš kamaráda. Zlobím se, že si byla celou noc pryč a ani tě nenapadlo napsat mi, že jsi v pořádku," řekla mi. Sklopila jsem pohled a u srdce mě bodl osten viny. Jo, tohle jsem trochu posrala.

"Promiň, bylo toho nějak moc," omluvila jsem se a doufala, že to bude stačit. Nenápadně jsem se na ní zadívala a čekala, co udělá dál. Jestli byl někdo, komu jsem určitě nechtěla ublížit, tak to byla moje máma. 

"Hlavní je, že už si doma," podotkla a přistoupila ke mně, aby mě mohla obejmout. 

Zdálo se, že všechno je zase tam, kde má být. Všichni byli spokojení, až teda na mě. Čekal mě nevyhnutelný rozhovor s Harrym. Netušila jsem, co mu mám říct. Pravdu? To těžko. Jenže lhát jsem mu taky nechtěla a už vůbec jsem ho nechtěla ztratit.