Gangsta Paradise

6. Rodina je nad vším

Elle

Zavřela jsem za sebou dveře našeho domu. Na tváři mi stále pohrával ten potutelný úsměv. Nevěděla jsem, co to všechno znamená, ale rozhodla jsem se, že to zatím nechám být. Prostě si užiju, jak jen to půjde a pak se uvidí.

"Kde jsi byla?" ozval se hlas mojí matky z chodby. Podívala jsem se na ní. Vypadala ustaraně. 

"Jen jsem se zdržela ve škole," zalhala jsem. Nechtěla jsem, aby se strachovala ještě víc, než normálně, protože by to stejně ničemu nepomohlo.

"Dobře, ale příště mi aspoň napiš," řekla důrazně a přeměřila si mě podezíravým pohledem. Přikývla jsem a vyběhla do svého pokoje.

Můj pokoj nebyl moc velký. Naproti dveřím bylo velké okno, před kterým stál statný strom. Nalevo byl můj psací stůl, nad kterým vysela nástěnka. Naproti v pravém rohu byla postel a vedle ní dveře ke skříni, na kterých vyselo velké zrcadlo. Vše bylo ve světlých barvách. Měla jsem svůj pokoj ráda. Bylo to jediné místo, kde jsem měla vše pod kontrolou.

Svalila jsem se na postel a nechala se unášet pošetilou představou, že bych si s Harrym mohla něco začít. Věděla jsem, že to není možné, ale fantazírovat o tom jsem snad ještě mohla, ne?

Z mých představ o skutečné lásce a šťastném konci mě vytrhlo klepání na dveře. 

"Dále," řekla jsem částečně naštvaná, že se musím vrátit zpět do reality. Za dveřmi byla moje máma. Vypadala nervózně. V rukou svírala ramínko a na něm šaty. To nebylo dobré.

"Dnes večer je ta oslava u Woodových," upozornila mě jemným hlasem. Zavřela jsem oči a vydechla. Charlieho máma měla narozeniny. Jak jsem jen mohla zapomenout?

"Zapomněla jsem," přiznala jsem ztrápeně. Máma se laskavě usmála a vstoupila dál do mého pokoje. Pověsila šaty na dveře skříně a pak se posadila na okraj mojí postele.

"Myslela jsem si to a proto tu jsem," podotkla a zahleděla se mi zpříma do očí.

"Elle, děje se něco?" zeptala se mě starostlivě. Na malou chvíli mě napadlo říct jí o Harrym, ale pak mi došlo, jak moc špatný nápad by to byl.

"Pořád to samé. Nemůžu rozhodovat o svém životě," řekla jsem. Máma sklopila pohled. 

"Takhle to prostě v našem světě chodí. Rodina je nad vším," řekla zachmuřeně. 

"Ty s tím souhlasíš?" zeptala jsem se jí roztřeseným hlasem.

"Je jedno s čím souhlasím nebo ne. Tohle není na mně, ani na tobě," začala pomalu.

"Přála bych si pro tebe něco lepšího, dítě. My ženy jsme v našich rodinách od toho, aby jsme mlčely, poslouchaly a rodily děti," řekla a oči se jí při tom zaleskly. 

"To není fér," řekla jsem naštvaně. Máma se pobaveně uchechtla.

"Elle, život prostě není fér. Ale když už nic jiného, tak aspoň můžeš nosit krásné šaty, jako jsou tyhle," poukázala na ramínko zavěšené na skříni.

Ty šaty byly opravdu krásné. Celé tmavě červené, s krajkovými rukávy a trupem, sukně byla splývavá a končila nad koleny. Jo, tohle asi byla výhoda, ale stálo to za to?

"Nechám tě tu. Odjíždíme v sedm," upozornila mě. Vstala, políbila mě na čelo a odešla.

Rodina je nad vším, tohle jsem si musela opakovat stále dokola, abych se dokopala k tomu připravit se na tu oslavu.

Ahoj,

Jak se vám líbí nová kapitola? Budu moc ráda za každý váš komentář i hlasování!

S láskou...Vaše Kirké..