Gangsta Paradise

37. Naděje

Zastavili jsme u fastfoodu, který byl kousek od města. Nebylo tam moc lidí. Posadili jsme se do boxu u okna, kde jsme měli výhled na parkoviště. Seděli jsme proti sobě. Cítila jsem, že musíme probrat hodně věcí, ale ani jednomu z nás se do toho nechtělo.

Dali jsme si jídlo. Objednala jsem si zmrzlinu, kterou jsem si dala jako první. Charlie si mě pobaveně prohlížel.

"Co je?" zeptala jsem se ho se lžičkou v puse.

"Neměla bys nejdřív sníst něco pořádného?"

"Mluvíš jako moje matka," ušklíbla jsem se.

"Fajn, už mlčím," zvedl ruce v obraném gestu.

Natáhla jsem se k jeho talíři a vzala si jeden hranolek za což jsem si od něj schytala drobné plácnutí přes prsty.

"Ještě jsem se tě nestihl zeptat, jak se ti líbí ten prsten," podotkl a sklopil pohled. Zdálo se, že mu na tom opravdu záleží.

"Je perfektní," přiznala jsem. Nikdy jsem si úplně nepředstavovala, jak jednou bude vypadat můj zásnubní prsten. Ale teď když jsem ho měla na ruce, tak mi bylo jasné, že tohle je on.

"Kdo ho vybral?" Zajímala jsem se.

"Já," řekl, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě. Překvapeně jsem zamrkala. Předpokládala jsem, že tohle nebude chtít řešit. Domnívala jsem se, že jeho rodina má na tyhle záležitosti lidi.

"Charlie," vydechla jsem a oči se mi zalily slzami. Byla jsem dojatá. Dal si práci s tím, aby mi dal něco, co se mi bude líbit. Od někoho jako on bych to nikdy nečekala.

"Děkuju," řekla jsem upřímně.

"To byla maličkost," odvětil a už to byl zase on, ten sebevědomý kluk, který si je vždy jistý sám sebou.

Dojedli jsme naše jídlo a vrátili se k autu. Stále se mi nechtělo vrátit se. Charlie uměl dokonale jednu věc a to vytáhnout mě z reality.  I když jsem na něj měla vztek, i když jsem nechtěla být jeho žena, tak jsem tohle nedokázala popřít. S ním jsem dokázala na všechny ty věci zapomenout.

"Kam jedeme teď?" zajímalo mě, když jsem si uvědomila, že nesměřuje k domovu.

"Na výlet," odvětil jednoduše.

"Chci ti něco ukázat," dodal. Pochopila jsem, že pro teto moment to je vše, co mi hodlá sdělit. Sice jsem byla zvědavá, ale nebála jsem se. Z nějakého důvodu jsem si s ním připadala bezpečně.

Zastavil u lesní cesty. Chvíli jsme jen v tichosti seděli vedle sebe v autě. Měla jsem nutkání zeptat se, co bude dál, ale potlačila jsem to. Tušila jsem, že potřebuje chvilku.

Natáhl ruku a vzal do ní tu mou. Přitáhl si ji a zahleděl se na prsten, který mi dal. Nabyla jsem schopná odhadnout, co se v něm právě odehrává. Palcem jemně přejížděl po hřbetu mé ruky. Bylo to něžné gesto, které uklidňovalo nejspíš nás oba.

"Pojďme," řekl najednou rozhodně a vystoupil. Potřásla jsem hlavou, abych se dostala z toho malého momentu, který jsme spolu měli.

Šli jsme spolu lesní cestou. Byli jsme kousek od sebe. V těle jsem cítila drobné mravenčení, jakoby jsme byli dva magnety, které na sebe působí silami. Moje malá část si přála vzít ho za ruku, ale zastavila mě myšlenka na Harryho. Byla jsem zmatená. Určitě jsem měla nějaký vztah, ale s kým vlastně? Jistě, byla jsem zasnoubená s Charliem, ale to nebyla úplně moje volba. Harryho jsem měla ráda a on mě, jenže ani to nebylo tak stoprocentní. Komplikované, to by vystihovalo celou mojí situaci. 

Zastavili jsme na vyhlídce, ze které byla vidět daleká příroda. Byla to nádhera. Na takovém místě bych vydržela celou věčnost. Vítr mi trochu cuchal vlasy, ale to mi vůbec nevadilo. Dodávalo mi to pocit volnosti. Zavřela jsem oči a nechala vánek, aby odnesl mou mysl pryč.

"Shelly?" narušil moje rozjímání. 

"Hmm?" 

"Představoval jsem si, že to udělám tady." Nechápavě jsem na něj pohlédla. 

"Tu žádost. Mělo to být tady, bez všech těch lidí. Jen my dva," vysvětlil mi. Pousmála jsem se. Viděla jsem to před sebou. Bylo by to dokonalé. 

"Kdyby tu nikdo nebyl, nejspíš bych ti nikdy neřekla ano," zažertovala jsem. Uchechtl se. 

"Nejspíš? Takže šance by tu byla!" 

"Jsi nenapravitelný, víš to? Copak nikdy neztratíš naději?" zeptala jsem se.

"Všechnu mou naději jsem dal tobě," řekl a zvedl mou ruku s prstenem od něj. Nebyla jsem si jistá, jak to myslí.

"Vlastně si mi nikdy ano neřekla," podotkl.

"Jak to?" 

"Jen si přikývla," dodal rýpavě. V hlavě jsem se vrátila do toho okamžiku. Měl pravdu, nebyla jsem tehdy schopná říct jediné slovo. 

"Možná, kdyby to nebylo před lidmi, možná, kdyby to bylo na místě jako je tohle. Možná bych ti pak řekla ano," odpověděla jsem. Samotou mě moje slova zaskočila. Opravdu to tak bylo? Existovala verze, ve které bych mu dokázala říct ano? 

Charlie byl součástí mého života od té doby, co jsem si dokázala vzpomenout. Když jsem začala uvažovat o tom, že po svatbě uteču pryč, jedna věc mi nedošla. Už bych ho nikdy neviděla. Z té představy se mi udělalo úzko. Vždycky jsem chtěla, co nejdál od něj. A teď jsem se děsila toho, že by se to mohlo stát skutečností.