Gangsta Paradise

26. Odpovědi

Škola byla to poslední na co jsem mohla myslet. Poprvé v životě jsem se rozhodla udělat něco do té doby nemyslitelného. Šla jsem za školu. Mělo to svůj důvod. Potřebovala jsem vědět, jak se věci mají.

Zamířila jsem do Charlieho bytu. V hlavě jsem vymýšlela různé scénáře toho, co se mohlo stát. Nemohl si mě přece jen tak vybrat a neříct mi o tom, ne po tom všem.

Rozhodně jsem zaťukala na jeho dveře. Měla jsem vztek. Všichni se mnou zametali, ale on nesměl.

Znovu jsem zaklepala, tentokrát důrazněji.

"No jo, už běžím," ozval se jeho chraplavý hlas za dveřmi. Sjel mě pohledem, když otevřel a samolibě se usmál.

"Copak? Chyběl jsem ti?"

Byl pocuchaný, jen v teplácích. Nejspíš ještě před chvíli vyspával kocovinu minulé noci.

"Je pravda, že mě můžeš odmítnout?" zeptala jsem se bez okolků. Jeho úsměv rázem zmizel.

"Kdo ti tohle řekl?"

"Co na tom záleží, kdo mi to řekl? Je to pravda?" Moje trpělivost začínala dosahovat své maximální hranice.

"Pojď dovnitř," vyzval mě a uhnul, abych kolem něj mohla projít. Automaticky jsem zamířila do kuchyně, abych se posadila na barovou stoličku.

"Dáš si něco?" Snažil se naší konverzaci co nejvíc oddálit.

"Odpovědi," řekla jsem rázně.

Sklopil pohled a přistoupil ke mně. Jeho dlaně jemně vklouzly za můj zátylek.

"Nemůžeš to nechat být?"

"Co myslíš?" Při pohledu do jeho skelných očí mi ho bylo až líto. Ráda bych na to zapomněla, objala ho a řekla mu, že všechno bude dobré. Jenže to bych si pak do konce života vyčítala.

Opřel se čelem o to mé. Věděl, že bez jeho odpovědí neodejdu.

"Záleží mi na tobě. Vždycky to tak bylo," začal pozvolna přejíždět palcem po mé tváři. Jeho blízkost mě uklidňovala, i když jsem si byla vědoma toho, že klid byl to poslední, co bych teď měla cítit. 

"Jestli ti na mě záleží, tak mi řekneš celou pravdu," podotkla jsem. 

"Bylo mi šest, když se to stalo. Otec si myslel, že už jsem dost starý na to, abych se mohl účastnit jeho schůzek. Přál si, abych se od brzkého věku stal součástí rodinného podniku. Původně k vám můj otec šel, aby zabil tvého otce a tvou matku vyhodil na ulici." Na malý moment se odmlčel. Já hladově poslouchala každé jeho slovo. 

"Tvůj otec už mu dlužil až moc. Nešlo to smáznout nějakou dohodou. Pro tvou rodinu bylo už moc pozdě." Odtáhla jsem se, abych mu mohla pohlédnout zpříma do očí. Bála jsem se, kam jeho řeč povede dál, ale vědět jsem to musela. 

"Co se stalo?" vybídla jsem ho, aby pokračoval.

"Můj otec nechal rozhodnutí na mně. Řekl, že jsem to já, kdo jednou zdědí náš podnik. Tak jsem rozhodl."