Gangsta Paradise

22. Zapomenout

Rozhlížela jsem po rušné ulici a doufala, že zahlédnu nějaké taxi, které by nás dostalo domů.

"Něco jsem ti přerušil, Shelly?" zeptal se provokativně. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když ho budu ignorovat. Jen ho dostanu domů a pak od něj budu mít zase na chvíli klid.

"Jsi roztomilá, když se takhle vztekáš." Chtěla jsem být racionální, ale tohle mě trochu dopálilo. Prudce jsem se k němu otočila čelem.

"Přijde ti, že se vztekám?! Protože já se ještě vztekat nezačala!" křikla jsem. Dobře, možná jsem se trochu vztekala.

"Klid, Shelly," uchechtl se a pročísl si vlasy rukou.

"Z nás dvou jsem to já, kdo by měl být naštvaný," podotkl. Měl pravdu, to jsem samozřejmě věděla. Jenže můj vlak vzteku už byl rozjetý a rozhodně neměl v plánu zpomalit.

"Víš co? Jdi do prdele, Charlesi!" Řekněme, že tohle je ta část, kde mi mírně ujely nervy. Nechala jsem ho tam stát a vydala se ku předu. Nutno říct, že jsem neměla plán, kam přesně jdu. Prostě jsem jen chtěla být co nejdál od toho pitomce.

Nedostala jsem se moc daleko, protože po chvíli mě chytil nad loktem a prudce otočil k sobě. Spadla bych, kdyby mě nedržel.

"Proč myslíš, že se mnou můžeš takhle mluvit?" zavrčel mi výhružně do obličeje. Byl tak blízko, že se naše nosy málem dotýkaly. Naháněl mi strach, ale ne tak moc, abych mlčela.

"Proč myslíš, že bych neměla?" zeptala jsem se. Nepatrně se pousmál, líbilo se mu, když jsem mu vzdorovala.

"Myslím, že zapomínáš, jak to v našem světě chodí," podotkl klidně. Nosem se jemně otřel o ten můj. Bylo to něžné gesto, které bych od někoho jako on jen sotva očekávala.

"Někdy zapomenout chci," vydechla jsem tak tiše, že mě mohl slyšet jen on. Zapřel se čelem o mé a chvíli mi jen hleděl do očí.  Na moment neexistovalo nic, jen my dva.

"Pojď se mnou," řekl najednou. Překvapeně jsem zamrkala.

"Kam?"

"Zapomenout." Odtáhl se ode mě a natáhl ke mně svou ruku. Váhala jsem, jestli ji přijmout. Co by to pro mě znamenalo? Už jsem mu byla stejně slíbená, takže jít s ním bylo to nejmenší.

Chytla jsem nabízenou dlaň a nechala ho, aby mě vedl. Propletl si se mnou prsty, díky čemuž jsem sebou mírně cukla. Z nějakého důvodu jsem se s ním cítila bezpečně. Bylo to divné, protože jsem moc dobře věděla, kde a jak vyrůstal. Jenže možná proto jsem věřila, že s ním se mi nic nestane. Jediný, kdo by mi mohl ublížit je on.

Přišli jsme ke klubu Star. Znala jsem ho jen z venku. Nikdy jsem si nedovolila vejít dovnitř, ani jsem neměla s kým jít. Vlastně jsem docela asociál, prolétlo mi hlavou. Charlie mě provedl potemnělou chodbou, kde bylo jen pár lidí. Cítila jsem dunění hudby, které rezonovalo celým mým tělem. A pak už jsme vešli na parket. Bylo tu tolik lidí. Hudba hrála nahlas. Místnost osvětlovali pouze barevné reflektory. Pohltilo mě to. Obdivovala jsem, jak se všichni ti lidé dokázali tak moc uvolnit a poddat se celé atmosféře.

Pevně jsem se držela Wooda, protože bez něj bych tu byla úplně ztracená. Mezi davem nezastavoval a vedl mě na druhou stranu místnosti. Bylo tam několik stolků a my mířili k jednomu z nich. Seděli tam tři kluci a dvě dívky. Pánskou část osazenstva jsem znala, ale jen od vidění. Byli to Charlieho přátelé. Synové z rodin, jako byly ty naše. Jejich jména jsem si nedokázala vybavit, nikdy jsem se s nima nebavila, ani jsem k tomu neměla důvod.

"Pánové! Shelly znáte, ne?" Představil mě Charlie, když jsme přišli až ke stolku. Mírně jsem se pousmála. Charlie se ke mně nahl, aby mi mohl říct jejich jména.

"Will Bell," ukázal na kluka, který k nám seděl nejblíž. Měl světlé vlasy, které se mu kroutily v drobných kudrlinkách. Oči měl oříškové a rty plné. Vypadal, jako andílek, ale tušila jsem, že zdání klame.

"Erik a Josh Loyovi," ukázal na kluky dál od nás. Na to že byli bratři, tak byl dost odlišní. Josh byl zrzek, který měl levou půlku spodní čelisti zjizvenou zřejmě od popálenin, jizva se mu táhla až pod tričko. Erik byl hromotluk s jakýmsi krutým výrazem ve tváři. Měl hnědé, rovné vlasy. Na obličeji měl mírné strniště, které mu přidávalo na přísnosti.

Dívky, které tam s nima byly jsem neznala a Charlie nejspíš taky ne. Zdálo se, že tam jsou navíc, jen jako doplněk.

"Sedni si, dojdu nám pro pití." Posunul mě, abych si sedla na místo vedle Willa. Byla jsem z celé té situace nervózní. Poprvé na novém místě, mezi novými lidmi. Cítila jsem se nejistě, když mě Charlie nechal samotnou.

"Ahoj, jsem Elli," pozdravila jsem dívky, které tam seděly s náma.

"Amber," utrousila blondýnka a dál mi nevěnovala pozornost. Ta druhá, krátkovlasá bruneta, se na mě raději ani nepodívala a věnovala svou pozornost jen Erikovi. Will vedle mě se uchechtl a já mu věnovala nechápavý pohled.

"Nic si z toho nedělej. Berou tě jako konkurenci," ušklíbl se pobaveně.

"Mě?" Podivila jsem se. Nedokázala jsem si představit, že by bylo reálné, aby se vedle mě někdo cítil nejistě nebo dokonce ohroženě.

"Charlie je mezi holkama oblíbenej. Jenže se s nima nikdy nevodí za ruce a nenosí jim pití." Tohle mě docela překvapilo. Teda, ne ta první část. Okolo Charlese vždycky holky byly, tak to fungovalo. Věděla jsem, že jednou si ho vezmu, ale vždy jsem si myslela, že to bude je oficialita a nic víc. Chtěla jsem se ho vyptávat na další věci, ale to už se Charlie vrátil, sedl si vedle mě a postavil mi přede mě skleničku s pitím.

"Takže vy teď spolu chodíte?" Zeptal se najednou Will. Ztuhla jsem. Na tuhle otázku jsem nebyla vůbec připravená. Zdálo se, že zaujala i dívky, které seděly kolem Erika. Koho to ovšem vyvedlo z míry ze všech nejvíc byl rozhodně Charles. Napřímil se a zaťal ruce v pěst.

"Jdi do háje, Belly!" Odsekl svému kamarádovi. Opřel se dozadu a z kapsy kalhot vytáhl krabičku cigaret a zapalovač, aby si mohl připálit. Will i bratři Loyovi se smáli, jeho reakce je pobavila a mě vlastně taky.

"Jak myslíš, ale klidně se vsadím, že za pár let se vezmete," řekli a všichni, až na ty dvě holky, jsme věděli, že to je jen škodolibí vtípek na náš účet. Charlie se ušklíbl a potáhl si z cigarety.

"Jo, ale tebe na svatbu rozhodně nepozvu," ujistil ho Charlie a Will mu za to věnoval sladký úsměv a poslal mu vzdušnou pusu. Díky jejich slovní přestřelce jsem se uvolnila na tolik, že bych si ani nevšimla, jak Charlie přehodil svou paži kolem mých ramen, jediné, co mě na to upozornilo byl bodavý pohled Amber. Ta holka mě začínala děsit. Čekala jsem, že si počká, až někde budu sama a pak mě pobodá.

Moje pocity z celé té situace byly smíšené. Celý večer jsem trávila s Harrym a bylo mi s ním moc dobře. Byl tak pozorný a dělal všechno, co by si každá holka mohla přát. Sice jsme si neřekli, že spolu chodíme nebo tak něco, ale asi to byla jen otázka čas. A pak se objevil Wood a jeho 'kašlu na to, co chceš' postoj a všechno bylo zase jinak. Nejhorší na tom byla Amber. Její závistivý pohled ve mně probudil něco, o čem jsem nevěděla, že tam je. Líbilo se mi, jak je naštvaná. Líbilo se, že mi závidí, protože ví, že pro Charlieho znamenám úplně něco jiného, než kdokoliv jiný. Věděla jsem, že to není nic hezkého. Neměla bych se tak cítit. Jenže její nepřátelský pohled mě nutil k tomu, abych jí to dala pořádně sežrat. Nemůžu říct, že bych na to byla pyšná, ale prostě se to tak stalo..